Rudohoří.
– ALOISU JIRÁSKOVI. –
Kolem skrání révu s chmelem spjatou
na cestu se dáme, písni moje!
Žírným lánem, českou půdou svatou
nad lesy výše, přeletíme zdroje.
K modrým horám zas to duši táhne,
ona cítí, že tam k rtům si nahne
pohár svěžesti a síly zas,
že s jich strážné bašty do okolí
až do srdce vlasti zahlaholí
odcizenou půdou český hlas;
odcizenou – ale přece naší,
vždyť tam nový život vře a raší.
Rudohoří! V modrých hor tvých kruhu
českých krajů ráme přespanilý,
žel, tvé krásy strouce kol svou duhu
srdce mé vždy trpce poranily.
Šel jsem nivou, polem, chmelnicemi,
po tvých stráních, tvými vinicemi
v stopy dědů chabě krok se klad’,
od stěn hor tvých ohlasem se lilo
jedno smutné slovo: Bylo, bylo!
ozvuk slabý: Zda jest posavad?
109
Čím víc půvabů jsi stihla, sloko,
tím víc slza vkrádala se v oko.
Příroda když otevřela dlaně
v tvůrčí práci před dávnými věky,
na tvé chlumy, úvaly a stráně,
na tvé skály, na tvé proudné řeky
rozsypala pokladnici celou
zeleň mísíc v skal velebu ztmělou,
snoubíc přísnost s tklivou lahodou,
vztyčila tvé hory v nebes krovy
a v jich lůno skryla vzácné kovy,
divů světy skryla pod vodou,
sílu léků vdechla starým žárem
zřídlům tvým, jež kypí žhoucím varem.
Na skále, zkad ve propast se sřítil
kdysi jelen štvaný Karla chasou,
stál jsem v dumách a zde dvakrát cítil,
jak’s nám ztracen s celou vábnou krásou,
luzný kraji! Den byl kouzlaplný,
dole ruch a šum, tvých zřídel vlny
svábily sem věru světa půl,
jazyků směs různých kolem zněla,
kroků pestrost ve vzduchu se skvěla,
život všady vřel, kam krok se hnul –
a přec skoro cizí v rodném lánu
zatoužil jsem zpátky v naši stranu.
Lidstvo celé vítáš k svému zdrojizdroji,
Otce vlasti vroucí, žhoucí zřídlo,
110
skýtáš pomoc, vlna tvoje hojí,
připínáš mdlým duším nové křídlo!
Proč v tom víru, v davu vlnobití
otcův sladký hlas má v bázni mříti,
ostýchavou Popelkou se chvět?
V koutě sbírat almužnu jen přízně,
zkoušet všecky vyhostěnců trýzně,
deptán býti, nenáviděn, klet?
Proč syn vlastní couvá v beznaději,
cizí kde se ve přepychu smějí?
Marné stesky! Mravenčí jen prací
za pídí píď lze tu získat vnuku;
doba, která staré modly kácí,
aby novým podávala ruku,
pomůže snad líp, až v dějin desky
začne rýti osud svými blesky!
Žel, jen zřídka právo vítězí,
kdo chtěl volnost – pozděj pouta ková,
hrdá hesla vyzní v prázdná slova
a vnuk líbá staré řetězy.
Z dějin palimpsestu jedno svítí:
Pouze síla právo dává k žití!
Oharko! Jak vlny tvoje šumí,
plaše krok můj kol zřícenin pílil,
nad klassiky svými zabrán v dumy,
kde skráň slavný Bohuslav náš chýlil.
Z Askerského on se napil zdroje,
na tvém břehu našel Tempe svoje,
žel, že nepěl řečí domácí,
111
žel, že plamen, kterým v nitru háral,
dobro chtěl a panstva mdlobu káral,
ohlas cizí mluvy nevrací.
Jeho laur až k Helikónu vzrůstal,
v rodné nivě, žel, bez plodů zůstal!
Čím dál ku severu kraj se mění,
mizí zvolna strání svěží říza,
o život boj, hrozné heslo denní,
jakby v tepnách země živná míza
změnila se v kámen, ztvrdla v štěrku,
zakrsalá sosna v snětí šperku,
kolem samé saze, kouř a dým,
rumpál skřípá, láno praská tíží,
v zrcadle rud sprostý Mamon shlíží
vyhublou tvář s zrakem strhaným
a jak druhdy v době Křesomysla,
skráň je vráska, leb je k hrudi svislá.
V krvi hasne slední paprsk zlatý,
rozrytý kraj podobá se hrobům.
Dělníci se hrnou od výplaty.
Kdo dá ruku moderním těm Jobům?
Kde jest vykupitel muky jejich?
V bouřlivých se hrnou ve peřejích,
oko třeští, zatíná se pěst.
Chleba! Chleba! zní to z hrdel v křeči,
práce denní tužší, bída větší:
Věčný bude otrok, v záři hvězd
státi člověk bez cíle a směru?
Kdy se schýlí k svému svatvečeru?
112
Doba nová tak se bouřně hlásí,
zem se třese vichřice jak v šumu;
písni, v minulé se zaber časy,
v doby slávy, nedaleko Chlumu
českému kdy vojsku z nenadání
Svatý kníže objevil se v pláni
k vítězství svůj věrný veda lid!
Kdy se vrátí? Tak vzdycháme v touze,
kdy se lidstvu vrátí, ne nám pouze,
dát všem oddech, úkoj, mír a klid?
Symbole! Kdy ty se skutkem staneš,
v lidstvo bdící v tmách kdy zoří vzplaneš?
Svatá víro v lepší lidstva příští,
ó buď s námi, pavezo ty silná!
Meče skuj nám ducha na bojišti,
rádlem, kladivem ať ruka pilná
zotvírá nám budoucnosti brány!
Snad též potom, vlasti, tvoje lány
novou Vesnou kol se zastkvějí!
Snad zas v hvozdě, v chatrči i v poli
rodný sladký jazyk zahlaholí
vyplněnou dávnou nadějí!
Snad Čech šeptne, tkna se země rtoma:
Svatá půdo, Bohu dík, jsme doma!
113