V JÁSOTU SLÁVY, V TŘESKOTU BOJE...

Jaroslav Vrchlický

V JÁSOTU SLÁVY, V TŘESKOTU BOJE... (Panu Al. Jandovi v Americe.)
„V jásotu slávy, v třeskotu boje,“ tak bylo to, můj druhu, víš? tak plně to vystihlo slovo Tvoje, tak vypita stejně obojí číš. Utichly boje, zmizela Sláva, zbyla jen pravda života, co se v té pravdě poctivě dává, jest jas, jenž z dna studny mihotá. Hluboká studna! – Oba jsme pilipili, ba lokali toužně její mok; byl plný vzruchu, odvahy, síly, mně proudil se v přívalu slok, u Tebe vybil se rozmachem touhy dobýti světa, rvát štěstí kdes, u mne jen sen byl, dětinský, dlouhý, zapadlá písnička v hluboký les. Patnáct let minulo, vzpomněl Jsi na mne, co mohu Ti dát za vřelý ten cit? 26 Ode mne prchly již vidiny klamné i titánské tužby bít se a žít. Snad lepší Ti slunce za mořem vneslo do duše teplo a v srdce jas, snad klidnější klesáš u krbu v křeslo, snad vděčnějším srdcím zní Tvůj hlas. „Zapadlá duše?“ – Pravdou to není, pro něco oba žili jsme přec, Tvé bouřné vření, mé marné pění byly jen údery na jednu klec. Tu těsnou klec žití – má jako Tvoje! Přes moře pozdrav Ti posílám v jásotu boje, v třeskotu slávy... každý muž práce, každý tak sám! 27