SAMOMLUVA.

Jaroslav Vrchlický

SAMOMLUVA.
Ach, mohu říci tak málo, a mohu říci tak moc! Den vyzní vším, co se stalo, a všecko to zhltí zas noc. Den mnohým tak líbezně lákal, co tušiti dá se jen v snech, že večer bych hořce já plakal tou písní vyznělých ech. Ó jitro! Ó noci! Vy póly, kterými omezen den! Kdo pochopí, jitro jak bolí, když nesplněn zůstal nám sen? Ach, mohu říci tak málo: jen chtěl bych úkoj a chlad a vědomí, že za to stálo, proč chtěl jsem o něco stát. 34 Bubliny, piliny, snahy – o práce zbytečné dnů, o žití, o věčnosti prahy, k nimž celou svou duší já lnu! Ó, chtěl bych vyžít se krátce, kýs anděl by v stopách mých šel, v klín Noci skanouti sladce, tón zachytit, v posled jenž zněl. 35