MOJE SONATA.

MOJE SONATA.
Já znal je. Byli čtyři. Jednou v týdnu se scházeli vždy a ten večer byl jim poesií v žití. Na předměstí si v novém domě pokoj najali. Zdi jeho prázdné byly. Později dvě rytiny tam pověsil kdos z nich; na jedné Beethoven se mračil, z druhé zřel Richard Wagner s klidnou tváří v svět. Pak čtyři pulpity a hrstka not. Nic jiného. Sem tedy přicházeli ku tajné bohoslužbě o šesté, když v zimě juž se mlží v ulicích, kdy chodníky jsou kluzké, svítilny kdy šerem, hvězdy mroucí, blíkají. Dvě hodiny zde hráli pospolu a světy jim se otvíraly v duši, jež neocení všednost. [7] Jinak sotva dvě vyměnili slova za večer; zda ženat jeden z nich, zda rodinu má druhý, třetí ani nevěděl, ba sotva o druhu zde věděl druh, od které práce právě přichází. Z nich jeden úřadu byl vězněm, denně jen číslice psal, druhý v obchodě, byl třetí kněz a čtvrtý samotář bez povolání. Kdesi náhodou se poprv sešli. Musa hudby sama je seznámila, ona polibkem jich duše spjala dál se neptajíc, čím jesti každý z nich. Tak po léta se scházívali tu vždy po páté a hráli sobě jen – a umění. Já dozvěděl se o nich náhodou. Kněz učitelem mým byl v ústavě, a odpolední když měl hodinu, vždy přišel s velkým pouzdrem koženým, jež stranou na kathedru položil. V tom pouzdru housle byly, nejednou ve živém proudu svého výkladu on obrátil se k pouzdru, úkradkem se na své milé housle podíval, v nichž klidně božské tóny čekaly, až přijde čas, kdy v zpěv je probudí. Pak mluvil dál zas klidný na pohled, jen oko jeho plálo výmluvně 8 a v koutkách rtů se cosi tajilo jak tucha radosti, jež čeká jej. To dráždilo mou chlapčí zvědavostzvědavost, a sotva jednou chodbou zazněl zvon a mládež z jizby dusné ve hluku se vyrojila, z oulu chumáč včel, a páter sebral pouzdro kožené, já zvědavě – ač byla podjeseň a vichr ulicemi hvízdal, pustil se rychle za ním. Hbitě kráčel kněz, pak ztmělou branou prošel, v předměstí do klikaté se ztočil uličky, a zmizel v novém domě vysokém. Než dobře mohl vše jsem pochytit a rozhlédnout se tichou ulicí, juž s výše začla sladká hudba znít. Dnes ještě slyším kvartet ponurý, v němž pouze fletna ob čas zavýskla, si sladce žalujíc. Jak přimrazen se krče v pláštík stál jsem pod okny a naslouchal těm zvukům kouzelným, jež s hůry kanuly, jak tichý déšť se rozlévaly vzduchem, chvěly se a proplétaly, aby zmíraly v střech nudném moři v domů zákampí. A svítilny juž plály na rozích, když hudba dozněla a na to hned se čtyři stíny mihly okolo a sotva němě druha zdravil druh a každý jiným směrem v pospěchu ve mlze zmizel v ulic směsici. 9 Ten tichý koncert v pustém zákoutí bez obecenstva, k němuž v nadšení od práce denní z vřavy, klopotu z nich každý spěchal, aby v duši zamk’ si trochu rosy pro ten celý týden těch každodenních všedních starostí, té nudy, vždycky v stejné práce jho kde vpřažen duch jde jako brázdou skot, mne dojal hluboce a po letech, když sám jsem nahled’ v ten park zamčený, všednímu davu jímž jest umění, kam zvědavců pár hledí mřížemi a život dali by, jen hodinu ty šlapat stezky divně spletité a naslouchali pláči fontanů a dubů přísné dumě v červáncích: tu hluboce a dojat ocenil jsem nadšení těch hudců neznámých, žár posvátný a nedočkavou touhu, svou duši vnořit v lázeň nebeskou, prach střásti, jejž tam život nahází, a na chvíli se aspoň navrátit ku prazdroji, jenž jednou krásou zván a jindy božstvím, zůstal v srdcích všem co svatý odkaz rájů ztracených a příští, lepší budoucnosti cíl. Dnes prohlížeje tyto písně své, tu svého srdce dumnou sonatu, na čtyři hudce ty jsem vzpomněl zas. A hořkost v duši a cit obavy v mír tály hned a úkoj blaživý. 10 Buď osud těchto písní jakýkoliv, jak oni hudci,hudci já též sobě hrál, já šťasten byl – co žádati lze víc? Že kdysi po tmě já jim naslouchal, též nevěděli, mohu věděti, kdo poslechne si tuto hudbu mou? Proč měl by lepší býti osud můj, proč zrovna horší? Píseň má juž zní. 11