DVĚ SESTRY.

Jaroslav Vrchlický

DVĚ SESTRY.
Ty, jež se valíš jako orkán divý, co moře vysouší a hubí nivy, jež duníš hromem a máš křídla orlí a v oku plamen proroka, jenž horlí, jež vítězná vždy v nach a zlato tajíš své nesmrtelné vděky, která bájíš, jak pohneš rtoma, prostory a světy, bez konce, hudbo velká, zářné vzněty jež budíš děs a úžas v posluchači: Jak často v nocích dlouhých, v hořkém pláči jsem tebe vzýval, velká matko bohů! Ty rovna mystickému ptáku nohu, unášíš duši v plamen vlastní touhy, ji vrhajíc, že cítí, fantom pouhý jak celý život je a vetchá třtina! Jak různá je tvá sestra a jak jiná! Ta hrdliččině písni naslouchajíc neb sama s echem na schovanou hrajíc jen bosou nožkou rosnou trávu čeří, o pestrá vajíčka se stará v keři, u krbu sedá, kolébavku zpívá a dětem buclatým se do snů dívá, a jako Psyché cloníc lampu rukou zři kolébána cvrčků jednozvukou 11 a tichou písní myšlénka jak zvolna ve ňadru dýše veselá či bolná, jež básníkovi, když noc juž se sklání, z úst hází poupě růže v chvíli ranní: O písni vděku, ticha, kouzla, něhy! Ty znáš, čím dmou se dívčích ňader sněhy pod živůtkem, jenž sotva zadrží je! Tak různé, jste přec jedna poesie! 12