JARNÍ.

JARNÍ.
Hleď, země jásá kolem a strání, dolem, polem se směje květ i strom, dav čápů modrem tíhne a tajnou něhou jihne i skalný, tvrdý lom. Kam hlédneš – květů deště! Ne, v takém lesku ještě jsem jaro neviděl: Co pták, to v hnízdě zvoní, a staré na jabloni to jeden nach a běl. Dech vonný, teplý jara ve ňadrech země hárá a parou stoupá z řek, na vlny jiskry hází a samé zlato sází do očí pomněnek. A slunce volá k zemi zkvětlými haluzemi „Jsem starý Dionys, já lesk jsem, zář a vůně, a šeré vodní tůně mnou vzplanou nad tyrkys!“ 15 A odpovídá země, z niv, z hvozdů zní to temně, lká sterým ohlasem „Pojď na prsy mé, bože, na růžích naše lože, já stará Maja jsem!“ To básník slyší, který v stín lesa zbloudil šerý, a pohnut spíná dlaň, kdes kukačka co steskne a v zlatém prachu leskne se nekonečná pláň... 16