PENSEROSA.

Jaroslav Vrchlický

PENSEROSA.
U okna jsem tebe viděl, stálas tichá, zamyšlená, bez hnutí, jak mistra dlátem v bílý mramor spjatá žena, jehož času vírným křídlem nedotkla se ani změna. A já ptal se: Co as mohlo vrhnout v přemýšlení tůni srdce tvé, v němž tklivá něha duši tvou, v níž láska trůní, a já dýchal v podvečeru samoty tvé tichou vůni. A chléb klidu a chléb míru bral jsem z nehnuté tvé ruky; cos jak tichá, cizí hudba kleslo v nitra nesouzvuky. Světlo buď! tak tvůrce volal ve atomů první shluky. To tvé tiché zamyšlení dojalo mne písní jemnou, duch, jenž stále badá, hledá, předtuch střásl tíži temnou a klid děcka a klid noci a klid hrobu byly se mnou. 28 Cítil jsem, že duší světa není věčná války vřava, nýbrž mír a pokoj, ticho, z těch že pravý život vstává, závratnou až hloubkou klesá, jako v moře kámen, hlava. Ovál mne klid velkolepý pralesů a spících moří, svátých listů v podjeseni i severních bájných zoří, klid, v nějž – sotva člověk zmizí – – velká příroda se vnoří; Klidklid, jenž rukou gigantickou člověka ruch matný smete, sfingám v poušti závoj z písku kolem bujných prsů plete, klid, jímž smutný kalich blínu v zříceninách šerých zkvete. Přelet’ úsměv po tvé tváři, socha v bytost proměněna! Krátký přechod, snů mých číši rmutná potřísnila pěna. Neprchej! vždyť tak jsi krásná, tichá, snivá, zamyšlená! 29