VEČER NA VLTAVĚ.
Kraj v mlhu stopen, stíny rostou dále
i věnec z růží, v kterých slunce zhaslo,
svou rukou sňaly vyšehradské skále,
a co se jisker nad vodami třáslo,
jak lesklých slz, v nichž den se loučil s zemí,
vše pod němými skryly perutěmi.
Na věže města a na stěžně lodí,
na strom a keř svůj temný závoj hodí,
a tam kde celý obzor nezahalí,
tam aspoň vlnu tmavší barvou zkalí.
Hle, jejich tlum se k lodi naší žene,
nuž blíž jen, blíž, vy sestry tmy a snění,
mých vzpomínek číš juž se valem pění,
mé srdce pro vás vždycky otevřené!
A nad námi jak v jeden mrak se slily,
juž od břehu jsme s lodí odrazili.
A vlnou temnou jak jsme zvolna jeli,
protější břehy víc a víc se tměly,
tu obrys města v plné šero ztracen,
tu světlejší, tu sporým světlem zlacen
v zeď husté mlhy zvolna se rozplývá,
z níž černá věž neb strom bezlistý kývá.
39
A stíny, mlha, tma a v řece pěny,
oblouky mostu v dálku napřaženy,
i vesla tiché, jednotvárné rány,
vln šplíchnutí a zaskřípání voru,
hrad s domem v modré dálce na obzoru,
jenž zdá se chvět jak z mlhy obraz tkaný,
i světla, která vzplála osamělá
a rudým třpytem na vodách se chvěla,
s druhého břehu rysy dálných věží,
jichž velké stíny na hladině leží,
na nebi hvězda, jež se z mlhy zvedá
a hravý obraz svůj na vlně hledá,
a z lodí smích a zvuky známých hlasů
a vlastní duše měkkých stínů plna,
vše nyní zvoní jako o břeh vlna
v mou píseň báje dávno zašlých časů.
Na kraji lodi stál jsem v zamyšlení
a zíral, jak se ztemnělý proud pění,
jak z ruky plavce náhlým vzmachem veslo
tmou zablesklo a do hlubiny kleslo,
tu dlouhý svit a juž se za ním stmělo...
Jak myšlénky a tužby v srdci sirém
kol něho vlny zakroužily vírem.
Ó což to veslo vlnám vyprávělo!
a vlny zas, ač ňadro jejich zrylo,
mu pověděly vše, co v nich se krylo
a chvíli spolu šly jak staří známí.
V tom z objetí jim veslo lítlo spěchem
tmou blesklo jako pramen nad skalami
a vlny za ním zachvěly se vzdechem.
A veslo opět v ně se ponořilo,
na vodě širé kruhy utvořilo,
40
ty rostly dál a v ztrácení se chvěly
a vlny veslu znova vyprávěly,
a veslo šplíchlo, proud mu v souhlas šuměl
a jejich řeči zpěv můj porozuměl.
Ba veslo s vlnou staří byli známí.
Před nedávnem se veslo nad skalami
stěn Šumavských jak hrdá sosna pnulo,
co vln tu hnáno v spěchu nedočkavém
od zřídla svého v stínu jeho tmavém
si unavených rádo spočinulo!
Tam stála sosna řeky nad kolébkou,
zdroj Vltavy svou střehla chvojí hebkou,
s kořenem jejím vlna mladá hrála
a v koruně jí bouře nocovala.
Tu přišla řeka, sosně vyprávěla,
kde cestou jaká skalina se tměla,
o zdroji svém, o vlnek čilém spěchu,
o bájných květů čaruplném dechu,
o hvězdném kmitu, větví rozloženou,
jenž hrával její krystalovou pěnou,
o blescích zoře, o růžích červánků,
jež lehnou skalám do svraštělých spánků,
o zlatých kapkách rosy na pažitu,
o leknínu, jenž vzdychá v luny svitu.
A sosna opět vlnám za výměnu,
když pěnou svou jí stříkly do kořenů,
by zchladily ji v slunce palném žehu,
zas vypravuje o skalnatém břehu,
kde vyrostla a na němž lpí svým žitím,
a povídá, jak motýl spěje kvítím,
jak běží brouk a vyhřívá se v písku,
jak ptáče s písní letí ku křovisku,
jak větry přijdou a přátelským slovem
41
se uhostí pod šumným jejím krovem,
jak na ní hrají, dělí se a pojí
se houpajíce na zelené chvoji;
jak letí kolem stíny, mlhy, páry
i pestrých mraků poletavé tvary,
tažného ptactva tichošumné tlumy,
dech jeseně i letní bouře dumy;
a na vršku, kde tmí se chumáč snětí,
kam ani paprsk slunce nedoletí,
jak orlí hnízdo mláďata svá tají,
s nímž větry jen a blesky pohrávají!
A veslo šplíchlo a vlny se chvěly,
když o mladosti svojí vyprávěly,
o Šumavě, o hvozdech černotmavých,
o hřbetech hor i o lučinách smavých.
Ó jaký div, když veslo tmou se blesklo,
že též mé srdce po Šumavě stesklo?
Po mechu hebkém nad skaliska srázy,
zkad v rokli ručej pěny svoje hází,
po dráze orla, jenž se v mraku tratí,
po sosně skal, po šípku na souvrati,
po studánkách, jež přes oblásky zvoní,
po spoustách mlhy, jež se nebem honí,
po vzkřeku orlů, po skřivánčím plesu,
po jahodě, i po skal chudém vřesu,
po písni pralesa, jež hučí v kraji,
když větry křídla sporná rozpoutají,
jenž v skalách počne a v údolí hřímá
a v zvuku svém báj všehomíra jímá,
bol přírody, bol lidstva, boj i spása
v níž zápasí, vře, burácí a jásá!
42
Kéž vrátil bych se opět do Šumavy,
kde mladosti sen hrál mi kolem hlavy,
kde nadšením má mysl byla jata
a písni mojí rostla křídla zlatá,
kde myšlénky mé nad oblohu spěly,
že povzlet jich mně orli záviděli!
Jak rád bych nyní všecko, všecko ztratil,
co štěstím zove srdce nedočkavé,
jak v boru tmě a v luk zeleni smavé
bych rád k pramenu mladosti se vrátil!
Jak objal bych a prosil každou sosnu:
Šum, zkolíbej mne dětství mého do snů!
Jak rád bych kleknul ke každému zdroji:
Ó schlaď mé rty a vrať mi mladost moji!
Jak zlíbal květ bych v jara luzné kráse:
Jen dechni na mne, ať jsem šťastným zase!
Jak orlu řek’ bych, jenž pad’ mezi skály:
Leť, na svá křídla vezmi moje žaly,
je dones k slunci, ať v něm září vzplanou
a v zlatých tonech v srdce moje skanou!
Jak v lesu tmě, kam slunce nedonikne,
kde táhlým zvukem sotva tetřev vzlykne,
kde kmen zaduní zřícen vlastní tíží
a trosky svoje v černých vlnách zhlíží,
kde přes vody se plaše stíny loudí,
v jichž chlad ni zpěvné ptáče nezabloudí,
kde temné vzdechy ze skal znějí echem,
jak věčnosti by dotýkány dechem,
kde příroda spí v nedotknuté kráse,
jak rád k modlitbě spjal bych ruce zase!...
V tom skříplo veslo – na břehu jsme stáli,
mé sny a tužby v tmu se rozplývaly,
43
jak obláčky na západ veslující,
když hasnou v nebes hlubině se tmící.
Ó plaché sny! když blaha číš se pění,
tak skane do ní slza utrpení,
tak píseň svou má každé srdce hnutí,
svůj odlesk hvězda, sen své procitnutí...
44