PŘED NOCÍ.

Jaroslav Vrchlický

PŘED NOCÍ.
Juž večer tlumí všecky barvy dne, v klín zvolna klesá ruka unavená, duch po neznámém do dálky se pne a ptá se, jaká je ta žití cena; a štěstí anděl, který jistě v davu a v ruchu města mih’ se v denní vřavu, zda aspoň spatřil mne? Já nechci, aby křídlem svým se tknul mé skráně, myšlénka v níž zvolna vzrůstá, jen v kolébku by děcka nahlédnul, jen mojí ženy aby zlíbal ústa! Já blaho budu píti z plných zřídel, byť mdlý jen odlesk zlatých jeho křídel se v oknech zamihnul. A má-li spíše ticho noci rád, já zhasnu lampu, veršů svojich družku, a stlumím oheň, kterým chtěl jsem vzplát, mým drahým jen by hodil na podušku květ bílých růží, radost s láskou zticha, až přijde po tmě, jako máj když dýchá, chci zbožně stranou stát! 77