STARODÁVNÁ ROMANCE.

Jaroslav Vrchlický

STARODÁVNÁ ROMANCE.
Ten klášter znáš, kde sporá tráva dnem každým více z dlažby vstává; Kdekde v dlouhé chodbě hrobek řada, kam rosettami svit mdlý padá; Aa v pozadí kde Kristus bílý se nad hořící lampu chýlí. Za okny smutně stromy šumí, zvuk varhan z kaple kroky tlumí: A v dvoře, jejž stín dlouhý skrývá, si opuštěný fontan zpívá. Tam zbloudili jsme spolu jednou. * Jak s mrtvoly když víko zvednou, Taktak upomínky v skráň se nesou a křídly šerých můr tam třesou. Pojď, půjdem, cestu dobře známe, na klášter ten se podíváme. A šli jsme dlouho lesem, plání. * 114 Kde klášter byl – pár zdí se sklání. A dlažbu tráva zcela skryla a z chodby pouze strouha zbyla. I s kříže zmizel Kristus bílý, jen střepy z lampy bleskly v býlí. Zvuk varhan utkvěl kdesi vzduchem a splynul s žalným stromů ruchem. A pouze fontan, slyš, ten zpívá jak tenkrát a jak odjakživa. Co jsme? kam spějem? a co víme? * Pojď, víkem rakev přiklopíme. 115