Obětem katastrofy v Mostě.

Obětem katastrofy v Mostě.
Vstal. Ženu políbil a objal děti, v pěst nástroj vzal, vtknul za pas kahanec, a brzy černé šachty ve objetí šíj sklonil svalnatou i mužnou plec a nevěděl, Smrt jde mu ve zápětí, ten příšerný a nevědomý žnec. Pro ženu, děti za svou skývou kráčel na jistou smrt, jež mohla přijít dřív, s ní denně rval se, její stín se stáčel jak jeho stín by za ním, pokud živ. Ať vodou, plyny zhoubnými se vláčel, kde úzkou prorvou blankyt jen mu kýv’. Šel odhodlaně s fatalisty tváří. Tak zhynout otec mohl, tak i děd. Co jemu svět, jenž v zájmech svých se sváří? Zřel ženu, dítě jen, k těm spěchal zpět! Ne cetku zlata, ne skvost, který září, jen černé uhlí – celý jeho svět! 209 Co bleskem asi letělo mu skrání, když křehkou stěnu strhl vody proud? Zda kletba byla to, či odříkání a komu svědčil tento živlů soud? Výš příval stoupá, hřímá v temném lkání... Chce prchat – darmo! Nemůže se hnout. Jest po všem. Dětí tmou se třesou ruce... Ach, na den zpátky k nim, den jediný! Vše marně. Vody rostou, v temném shluce se hroutí stropy šacht a v hlubiny proud podráží mu nohy, rve jej prudce... O vlásky dětí! Matek šediny! Tak padl bohatýr... Za kousek uhlí, by našim kvasům, našim továrnám jas nescházel a teplo. Teď trup ztuhlý v močálu kalném leží tich a sám. Jeť diademem víko jeho truhly za život věnovaný všechněm nám. Pad’ v boji o chleb... Neodnes’ jej dětem, zlý živel urval mu jej v slední mžik... Co nad tou rakví v bahně chceme s květem, kde hladových se dětí hlásí křik? Chleb! Heslo jediné, jež letí světem, kdo pro chleb kles’ – je každý mučenník! 210