ISRAFEL
(1876)
[7]
I.
I.
Jak zlatá koule země letla vzduchem,
v němž všecko nachem zářilo a plálo,
vše prostory se chvěly tvorčím ruchem,
z dna propastí se první světlo smálo.
Jak brillantové vodopády lily
se v prostoru hloub hvězd plamenné květy,
v nich měsíc velký, noční motýl bílý,
plál opálem. Tu nové rostly světy
na troskách starých, které září zkvětly,
tam mléčných drah se rozvíjel pruh světlý,
tu Orion svou zlatou třásl kšticí,
ba samy staré skály na měsíci
do vrásek svojí zkamenělé lávy
svit usmívání zapustily zlatý.
Rej mlhovin, vír komet, sluncí davy!
V tmách chaos vřel jsa okovy duh spjatý.
Vše bylo život, ruch a první snění,
vše závrať, vzlet a síla, opojení,
a z hlubin tmy a z planoucích niv světla
se září vůně hymnou k nebi letla.
[9]
Sen stvoření! ruch žití! život plný!
hloub prostoru a vzduchu žárné vlny!
Svit mladého dne padající k zemi,
jež jako dívka svými kadeřemi
se halí v závoj zlatobledé páry,
nad hlavou mraků poletavé tvary
a v hrudi první símě, tvorčí hnutí,
a na rtech první píseň procitnutí
se poprv zemí, ženou, matkou cítí –
sen stvoření! lze krásnějšího sníti?
A země kouzlo nikdo nevypraví:
tu bájné stromy, obrovité trávy,
skal skupení bez ladu a přec v kráse,
lesk první rosy v kapradiny řase,
mih prvních křídel ptačích v zkvětlém keři,
let motýla, jenž zbloudil v háje šeři,
ples zlatokřídlé mušky na leknínu,
vše stopeno v jas, vše dřímajíc v stínu.
Tu první pozdrav moře slunci hřmělo,
jež hlavu zářící z vln povznášelo
do každé vlny vbodnouc zlaté střely.
A vlny hřměly, jásaly a vřely,
břeh duněl, azur plál a hloub se smála;
dešť perel do řas, vlasů vpletla skála
a z hnízda orel splašen vzpjal se k výši,
let napojit se blesků k slunce číši
a s křídel rosa padala mu zlatá.
Les v světle koupal se i poušť se leskla
jak zlatá niva v dálku rozepjatá,
10
řev pardala, pláč, v němž pěnička steskla,
šum cedrů, vlny jek a klasů chvění,
vše bylo souzvuk, všecko opojení!...
Vše dobré jest, bůh tiše k sobě pravil.
Tlum andělů se u bran ráje stavil,
spěl prostorem a zadíval se k zemi.
Hle, onen nejkrásnější mezi všemi,
jenž v hloub se noří s hlavy něžnou sklonou
a jehož oči v zlatých řasách tonou,
jest Israfel! Stůj, duchu! Pán tě volá,
slyš, jeho hlas zní, nikdo neodolá,
v svém víru stane světů jízda smělá.
Tví druzi všichni uklánějí čela,
nuž skloň je také, vlasů závoj tmavý
spusť přes obličej, by tě neoslnil
proud jasu z tváře boha. Slyš, co praví,
a hleď, bys věrně jeho rozkaz plnil!
„Má tvorčí ruka klesla. Dokonáno.
Nad světem v nachu první plane ráno,
nad světem v krátce první hvězdy vzplanou,
jak zlaté slzy v kalich noci skanou.
Jsem spokojen, ples tvorčích slastí cítím,
ať květy čeřím, světy v propasť řítím.
Vše stvořeno; ať dál jde svojí poutí,
já stvořitel chci v slávě spočinouti,
ve oblak zlatý v strážných duchů davu,
blesk pod nohama, zahalím se v slávu.
11
Leč vědět chci, jak na zemi se žije.
Slyš, Israfeli! eemě budeš zvěstí,
čím prales lká, čím vlna o břeh bije,
čím hučí oceán, vše budeš nésti
na hymnu krásy zladěno a spjato
mně v tónech písně, padající zlato.
Ty místo srdce lýru nosiž v hrudi:
ruch života, jímž v ňadru země budí
se mladé símě, ptactva povyk plesný,
niv vlnění pod sladkým dechem vesny,
let vichrů, kteří jako draví oři
svým kopytem div azur nerozboří,
čím zraje klas, čím hrozen nalévá se,
sen poupěte, chvit muších křídel v řase,
běh vlasatic a šumy vodopádů,
vše zmírněno a stkáno do souladu
v tvé lýry struny zabuší a ke mně
se hymnou vznese, jaké nezná země.
Jdi, lýrou tvou ať projede vše žití,
tluk srdce světa ať mé srdce cítí,
mé dílo ať zpěv její obejímá,
mé hromy ať jí v zlaté struny buší,
ať jásá, stená, burácí a hřímá –
jdi, budiž světu echem, světa duší!
Jdi na práh světů k ráji, každým ruchem
vzplaň myšlénkou a písní zazvoň vzduchem,
ať řinou se jak perly padající,
jak vodopádu hudba při měsíci,
jak vánku šum, když v klasy dýchá zlaté
a zavíří jak struny rozepjaté,
jež z hvězd jsem napjal mezi nebem, zemí,
12
ať vichřicí jsou stromů haluzemi,
ať orkánem, jenž pouští pustou cválá,
ať jimi zní má radost i má chvála!
Jdi! lýro nebes, v které moje díla
se v krásy věčné věčný souzvuk slila!“
Dav andělů se rozstoupil. Noc klesla
jak hnědý plášť kol beder země. Tiše
vzpjal křídla Israfel,Israfel jak zlatá vesla
a mezi hvězdy letěl výš a výše
jak báječný pták, jako labuť bílá,
a ruchem křídel smutná hudba lila
se prostorem. Tam, kde plá bledým jasem
jak zářný brillant noci tmavým vlasem
kmit Siria, tam used k nebes prahu
a v hvězdných očích slzí rosnou vláhu
se díval dolů. Mlha kryla šedá
zem dřímající. On se zachvěl bolem,
sáh k srdci svému – ale běda, běda, –
na místo vzdechů tón se vlnil kolem
a za ním druhý, v ňadrech jeho hrála
již rajská lýra, on již srdce nemá. –
I zaplakal. Tma z hlubin bezdna vstala
a byla noc tak smutná, tichá, němá.
13
II.
II.
Báj o ráji? Zem celá byla rájem,
kde plálo vše a věčným kvetlo májem.
V nach stopena a bledě zlatoskvělá
mha vroubila hor ledovitá čela,
par bílých sloupy jako bájné zjevy,
jak duchů postavy se nesly nivou,
kde sterých ptáků zvučné zněly zpěvy,
a stopen v lučin zeleň temně snivou
jas slunce v barvy rozkládal se skvoucí.
Od stromu k stromu liany se pnoucí
v sad báječný poušť zpráhlou proměnily,
mech na boku i šedé skály snily,
skráň dumnou spjavše zlatých stínů clonou;
co lkala vlna, bylo bájí vonnou,
co šuměl prales, bylo svatou hymnou.
Na chvíli větry ve rákosí zdřímnou,
tu s leknínem, tam s rosou laškujíce.
A přišla noc – ó jaké teprv divy!
šer západu, svit luny, večernice!
A proudy vůně jasným vzduchem spějí
jak plnou rukou v údol, háj a nivy
by rozhazoval anděl moře její.
Rej světlošek se snesl na křovisko
a staré stromy divných stínů plné
14
tak čněly výše, hvězdy k nim tak nízko
se skláněly a haluzemi hrály.
Vše bylo tiché, vonné, čaruplné,
vše omámením, rozkoší a sněním
a úžasem a tajným roztoužením,
až květům v očích rosné slzy stály.
V stín starých jilmů, v hustou, svěží trávu
se tulila jak ptáče první žena,
květ kaliny jí deštěm skropil hlavu
a steré sny a touhy beze jmena
jí šuměl.bor, jí povídala vlna,
až vzdech rozehřál ňadra čaruplná
a hlavy sklonem v klín jí spadly květy.
Nad řeřáb nachem svítily jí rety,
vlas zlatý rámcem vroubil její líce,
v nichž chvělo se cos, jako od měsíce
by paprsk smavý ozářil jí tahy,
sjel na ňádra i boků úběl nahý.
Co v očích hrálo, to byl azur celý.
Zde seděla již dlouho zadumána,
kouř modrý z lesů, první oběť rána,
jas rosných kapek, v nichž se luhy skvěly,
vším krása její byla stupňována,
však rovněž tklivé její zamyšlení.
Co dělala? Kdo skolébal ji v snění?
Proč jako jindy nešla do přírody,
proč nesčeřila nožkou stříbro vody,
ve kalich květů v stínu staré sosny
proč nevnořila více ret svůj rosný,
15
proč nepozvedla břečtanu prut svislý,
jejž v nočním reji laňka nožkou zhnětla?
Ký čarný přelud utkvěl v její mysli?
Proč nedívala se, jak vážka letla
v kraj zřídla noříc křídla smaragdová?
Proč vstala teď, proč usedla si znova?
Hle, laňka zvyklá jísti s její ruky
dnes polekána stojí mezi buky
a zdráhavě se blíží, hlavu kloní,
a ptáků dav se nadarmo dnes honí
jí u nohou a netrpěliv čeká,
by jak dřív vzala někoho z nich v dlaně.
Kvil rákosí, i větví ruch ji leká.
Teď k srdci sklesla její ruka maně;
je poledne, jak v zlatě stojí stráně
a jako had se v slunci leskne řeka.
Ó chvíle štěstí, kouzla, snů a blaha,
kdy v srdci ženy touhy ruch se vzmáhá,
kdy jako poupě, které vazby tísní,
chce uvolnit si žena vzdechem, písní,
kdy poprv v sobě přírody hlas cítí
a poznává, že v lásce celé žití,
že v lásce všecko. Divné, svaté chvění,
vzdech stajený, vše v barvách jiných hraje
a ruka vlhne, v zrak se slza pění,
svět na báji a báje do snů taje...
Jen v světlo hleď, ty poupě usmívavé,
a v lásku ženo!
16
Stopen v stíny tmavé
stál kdosi za ní, velký stín a světlý;
kol bledých tváří černé vlasy letly,
jas hvězdy tonul v oka zlaté řase,
dvé křídel na bedrách mu kolébá se.
Stál dlouho taktak, a jak naklonil čelo
a rozpjal křídla, cos jak hudba znělo
a hrálo tiše, dojemně a tklivě.
Jak ohledla se žena zádumčivě,
již jako labuť letěl zářným vzduchem,
jen zlaté pruhy letly za ním k nivě
a vzduch se chvěl té hudby sladkým ruchem.
Kdo byl ten zjev? Rci, ženo, tvého čela
proč úbělová skráň se uzarděla,
jak polil by ji západ slunce nachem?
Rci, proč se chvěješ? touhou, nebo strachem?
Zřím slzy oka, slyším, jak ret ptá se:
Ať jestjest, kdo jest, jen přijde-li on zase?
Dost duchů zářných rajskou nivou lítá:
ten slunce vodí večer v lázeň moře,
ten řetězy hvězd v bránu noci splítá,
a jiným ranní zardívá se zoře,
ten kalich květů naplňuje vůní
a mladé ptáky láká na výsluní;
však tento zřídka zbloudí mezi jilmy,
jen přelítne, jen zastaví se pouze,
však jeho pohled, jeho hlas čím byl mi,
když ňádra má se v první chvěla touze!
Ó bych ho mohla připoutati k zemi!
Já skryla bych ho svými kadeřemi,
17
na srdci mém by musil usnout blahem;
leč smí on s ráje rozloučit se prahem?
Zda milovat smí aneb zdali může?
Jak? může jen? ne! milovat on musí!
Až přijde, v cestu naházím mu růže,
kol šije vrkoč ovinu mu rusý,
jej budu prosit o úsměv jen jeden
a potom teprv, pak uvěřím v éden.
Bouř nad zemí své hněvy rozpoutala,
leč přešla zas a zem se v slzách smála.
Přes řeku, která rozprouděná hřměla,
strach v oku první žena přejít chtěla,
leč brzy stáhla bílou nožku zpátky.
V tom uslyšela známý tón a sladký:
on za ní stál, na křídla rozložená
ji položil a nad přívalem vznášel
se vítězně, že ani bílá pěna
se nedotknula roucha jeho lemu.
Jak démant z boží koruny by našel,
on nesl ji a ona tiše k němu
svou čarokrásnou naklonila hlavu.
Juž přenes ji a chtěl ji složit v trávu
a roztáhnout zas křídla k letu v dáli,
leč ona před ním padla na kolena,
dech tajil se jí, v očích slzy stály
a bouřně letla ňádra roztoužená,
a jako příval balvany je chytán,
tak slova její vzdechy přerušená
a její pláč na vlnách citu zmítán
18
mu v sluch zněl jak pláč větrů v podjeseni.
I zůstal stát a stopen v přemýšlení
jí naslouchal:
„Ó viz stín stromů dlouhý“ –
Zas nové slzy, nový ston a vzdechy –
„ó nenech mne tu hynout bez útěchy!
Vím, nebešťan jsi a tvůj úsměv pouhý
jest zdrojem jen a cílem mojí touhy.
Čím tobě pouhá žena býti mohu,
já tobě, který v tvář se díváš bohu!?
Proč skrýváš líc, proč skláníš zlaté řasy?
Ó pravdu máš, jest málo na mně krásy,
však srdce mám – proč zachvěl jsi se nyní?
Ó prosím, rci, jaká tě bolest stíní?
Ó slovo jen – tvůj ret se mluvit zdráhá?
Já nevím, co jest život, ale blaha
a strastí víc a celé, plné nebe
jsem teprv našla, co znám, svatý, tebe!
Či nesmíš milovat? Či měl bys zhynout,
vlas můj kdyby měl vlasem tvým se vinout
a tvoje rety na má padnout ústa?
Ó postůj! slyš, má láska v bouři zrůstá,
měj slitování, láska-li ti tajem!
Jen úsměv jeden a pak leť si rájem
a nepřicházej třeba nikdy více!
Vím, co jest láska; z tiché holubice
se kouzlem jejím stává lítá lvice.
Ó smiluj se a ulev mojí touze!“
On tiše stál a usmíval se pouze.
19
A za chvíli vzav krásnou hlavu její
se nachýlil k jejímu obličeji
a hlavu její na svá ňádra sklonil.
Jak chvěla se, když na hruď jeho klesla,
jak plála blahem – rychle hlavu vznesla,
tón zlatý z ňader jeho vzduchem zvonil,
na hrudi jeho darmo srdce vroucí
tluk srdce hledalo. I stála chvíli
jak omráčena. On svou hlavu skvoucí
jí kladl v klín a naslouchal, jak pílí
tam v ňadrech krev, jak čilým chvátá ruchem.
„Já nemám srdce,“ pravil s těžkým vzdechem.
Nic nemluvil, jen políbiv jí čelo,
se vyvinul jí z loktů divým spěchem
a jako meteor let tichým vzduchem.
Jak hudba vání jeho křídel znělo.
A ona klesla; s rosou, která mechem
své brillanty smavé rozsypala,
se mísily teď první slzy její.
Svět stopen v mlhu, kol propasti jen zejí,
a ona poprv usnouti se bála.
20
III.
III.
Hvězd sítí Israfel se k zemi díval.
Noc byla jasná, za stínem stín splýval,
kol měsíce tlum obláčků táh pestrý,
tu bílé růže, do dálky se ztrácí,
tu vlny stříbrné, tam zlatí ptáci.
A s tichem temno jako rodné sestry
nad světem rozepjaly křídla vonná,
v nichž démanty hvězd rozhrály se zvolna
a plály víc, až azur, temná clona,
se jimi chvěl jak zlata krůpějemi.
Snil Israfel a lýry píseň bolná
se nesla k nebi – ale dolů k zemi
za hvězdou padající letly s chvatem
sny jeho duše; na kruhu z hvězd spjatém
stál v těžkých dumách. Jako holubice
když k nebi vzhledne, nežli zřídlo zčeří,
zrak jeho těkal k hvězdám od měsíce,
dvé křídel složil jak ten, kdo se modlí,
a přece v duši propasť viny měří.
Jak dlouho v snění u bran ráje prodlí,
kdy ukončí tu píseň čaruplnou,
jež vichrem lká, sní stromem, šeptá vlnou,
v níž stvoření se k svému tvůrci blíží,
jenž v jejích vlnách blesknou tvář svou zhlíží?
21
Ta píseň zní jak harfa Aeolova
a posud v nocích máje v teplém vzduchu,
kdy stichne slavík, zazvoní nám k uchu
zpěv cizích hlasů, k nimž duch skládá slova,
zní, padne v duši odlesk její bludný
jak slunce paprsk na dno tmavé studny,
zní, jejím tónem usne trud i vina,
a srdce doufá, touha uhasíná,
zní, stále zní a více neuhasne!
Teď Israfel vzpjal křídlo zlatořasné
a sklonil hlavu, jak na štíhlém stvolu
květ lilije se pohne slíbán lunou,
zas křídel van, jak někdo chvěl by strunou,
v tmách hvězdou letěl – musil, musil dolů!
Na loži z mechu tkaném hebkou řasou,
nad hlavou střemchu, jasmín, květy hlohu,
v stín stajena, však zářící svou krásou
se chvěla první žena. Nahou nohu
jí líbal v bázni plazivý květ lilku,
nad ní se stromy spjaly k baldachýnu,
jen ze sna vzdechly, ticho zas, jen chvilku
cos zašeptal druh nakloniv se k druhu,
jak věděl by, kdo dřímá v jejich stínu.
I vlny spaly. Sterých křídel v luhu
stich snivý ševel. Na vodě jen v kruhu
cos vířilo, snad motýl purpurový
květ hledal, kde by vyčkati moh k jitru.
Roj světlušek pad v kalich leknínový,
22
a na hvězdy hrál sobě v husté trávě,
a růže snily, brillanty v svém nitru,
víc vzplály hvězdy – půlnoc byla právě.
Však žena nespala. Vzdech těžký vinul
se z bílých ňader, bez ozvěny hynul,
jsa stíhán jiným, slza hrála v očích
jak střemcha s rosou zlatých ve vrkočích.
Dvě bílé ruce, pruty vodních liljí
se s bledé tváře svezly na kolena,
a ňader květy závoj vlasů kryl jí;
jím vzpjaly se a bleskly do úbělu
jak na jezeru vlna rozbouřená.
Jak třtina chvěla v divokém se želu,
nach s bělostí jí na skráni se střídal,
zrak v lesních stínech každý zákmit hlídal,
do dálky zřela; – mlhou stříbrojasnou
bod zlatý mih se ve hvězd hravé směsi,
jež září jeho chvějí se a hasnou,
rost jako pták, teď stanul nad pralesy,
dvé křídel zří juž, jak veslují vzduchem,
jenž chvěje se zas známým, sladkým ruchem.
Již vidí ho, teď dotk se země nohou,
již jak stín světlý stojí pod oblohou,
jež zdá se nad ním do výše se klenout.
On přišel přece, nemoh zapomenout!
I vstříc mu letí, k nohám se mu vrhne,
když zdráhá se, na ňádra svá ho strhne,
v stín táhne jej a v mech jej k sobě nutí,
a jeden šepot, jedno obejmutí,
a jedna vůně, jeden lesk vše kolem.
23
Hlas její vítězný byl jásot plesný,
však jeho slova divným zněla bolem,
na skráni jeho stín se míhal děsný,
když v polibků a objímání příval
on hlavu svou do jejích ňader skrýval.
Tu ona, jasná, smělá, jásající
se jako dítě v slzách usmívala
a v různé směsi políbení, vzdechů,
cos pláč i hymnu v ňádra jeho lkala.
„Rci, zda jest vinouvinou, srdce milující
když vstříc ti buší v nedočkavém spěchu?
Proč zdráháš se, či bojíš se snad boha?
Či musí k prahu ráje zpět tvá noha?
Což není země nám dost velkým rájem?
V žár dne nás prales skryje v chladné stíny,
noc posype nás hvězd a květů májem,
zda může býti lepší život jiný?
A bůh? či není sám vší lásky pramen?
Ó prosme ho, on mechem šatí kámen,
tká břečtan skalám do svraštělých spánků,
on srdce dá ti zpět a slunce plamen
v něm rozžhne tobě leskem do červánků!
Buď mým a líbej, já ti srdce vlíbám,
když na svých prsou v sen tě ukolíbám,
vem srdce mé, žár jeho oboum stačí,
buď mým! náš život jako píseň ptačí
zde uplyne nám v jednom opojení –
proč prchat chceš? jen pohled! políbení!“
24
On stále trval zamyšlen a němý,
tvář plnou stínů, zrak upřený k zemi.
Pak rychle vstal, byl veliký a děsný,
a promluvil – tak vichr lesem duje: –
„Já zaklínám se všemi květy vesny,
co vzduchem víří, mihne se a pluje,
co v zemi klíčí, etherem co letí,
co živí proud, co dřímá v stínu snětí,
co stoupá mízou v květy bylin stvolem,
co jásá písní, co naříká bolem,
tvé rozkrocené vášně mocným žárem,
svým původem, své nesmrtnosti darem,
ať slyší hvězd to oblouk zlatotkaný,
i větrů sbor i všecky světa strany
i bůh na zlatém trůně oblakovém,
já pravdu dím, ať jediným tím slovem
svůj ztratím ráj a tebe získám, dítě,
slyš, věř a miluj! já též miluji tě!
Však jako ty já nemám víry v boha;
věz, od té chvíle, co má smělá noha
kraj ráje k tobě letíc opustila,
tys modlou písní mých, mým bohem byla.
On vzal mi srdce, toto valné moře,
jež perly citu vrhá z hlubin hoře,
tu svatých vzdechů věčnou klenotnici,
tu v temných nocích hvězdu hárající,
ten oltář lásky, útěchy a smíru.
To urval mi a do bouřného víru
svých světů, plných veleby a krásy,
mne postavil, v má ňádra vložil lýru;
mám pěti orla let i život řasy,
25
pád hvězd, šum listí, moře vlnobití,
a nikdy to, co bytost moje cítí.
Mně srdce vzal, on, lásky bůh a míru!
Nuž miluji tě! Vím, že láskou pouze
svět můž’ se vznášet na hranách své osy,
že láskou démanty jsou vlny v strouze
a v perly vzplanou pouhé kapky rosy,
že láskou z tmy chaosu vykypělo,
co spojila v svět tvorčí chvíle prvá,
že v tvar se slilo, dřív co v zmatku vřelo,
že láska jenom línou prodchla hmotu,
že láskou smrt se vzpjala ku životu,
že láskou bůh sám žije jen a trvá!
Nuž této lásce v oběť vše, co mohu,
dám s nadšením. Viz, nyní vracím bohu
dar jeho sobectví a jeho zvůle!
Mně tvého srdce stačí zářná půle,
chci zhynutí než žití neúplné.
Já opustím ráj a opláču snadno
těch světů legiony světlovlnné,
svých bratrů pluky, všechněch divů množství,
i moc a schopnost zřít všem tajům na dno,
za srdce lidské zatracuju božství!
Viz ňádra má, z nich lýru boha trhám,
v tvou náruč sebe, ji zpět k nebi vrhám,
ať blesky svými bůh mne třeba schvátí,
ať zem otevře jícny svoje bezdné,
tvůj úsměv cestu do pekel mi zlatí,
jich tma ozáří tvoje oči hvězdné,
vizviz, lýra letí!“ – – – – – – – –
26
A juž letla vzhůru,
vždy výš a výše přímo do azuru,
jak zlatý dešť se vzduchem zajiskřila;
na prahu nebe, kde vír světů pestrý
se tísní v tmách, zas lýru utvořila
a hvězdy přijaly ji jako sestry,
v jich chorovody též svou záři mísí
a podnes lýrou u bran ráje visí.
A dole? darmo čekali hněv boží.
Div za divem. Ve snách se stromy chvěly,
vše vzplálo zlatem a v tom Israfeli,
jak slunce když svou zář do trávy složí,
se křídla s beder sešinula k zemi
a stříbrnými hrála krůpějemi
a v rosu tála v barev pestré změně.
Nad hlavou jejich boží láska plála
hvězd úsměvem. Líp žena boha znala,
a první muž pad v náruč první ženě.
27