ELOA

ELOA
FRAGMENT PEKELNÉ KOMEDIE MYSTERIUM
(1875)
[185] (Propasti pekla. Těžká mlha leží nad černými útesy skal. Z hlubin vystupují kotouče bílé páry. V dálce obrysy hor. Chvílemi přecházejí stíny zatracených a mizejí mezi skalami. Časem zaznívá temné hučení podobné bouři vzdáleného vodopádu. V to mísí se vzdechy a nářky odsouzených, checht demonů a třesení země.)
Hlas s hora. Tisíc let sedím na vysoké skále a čekám hodinu vykoupení. A vidím jen, jak mraky jdou, zápasí s mlhami, jak chvílemi jimi mihne se měsíc s tváří zsinalou Kaina bratrovraha, ale čekám darmo. Skály pekla jsou upevněny v základech svých, a myslím, že ani vůle toho, jehož bohem nazývají, nepohne jimi.
Hlas z dola. Když jsem bloudil na zemi odsouzen k životu, jejž jsem nezavinil, slýchal jsem mnoho o slitování a soucitu. Tisíce let ležím v propasti, skal balvany tíží hruď mou, pot s krví teče po mé skráni a lepí zplesnivělý můj vlas, ale báj o milosrdenství, jako u lidí zůstala i u demonů bájí. Snad věčná ironie nazvala pohrávání dravce s obětí soucitem.
Hlas z pravice. A pravdu měla slova písma hovořící o červu, jenž neustává, o plameni, který nezhasíná, ale lhala řkouce: Byť hříchové vaši nad šarlat byly, nad sníh zběleny budou.
[187] Hlas z levice. Propasti, propasti! – Zda vznáší se též nad těmito duch Hospodinův? Praví se, že jest všudypřítomným, nuž je také zde, vidí muky mé a pozoruje mlčení mé, které jest vzdorem mým. Jak může odpočívati člověk Lazar v klínu Abrahama, když ví, že člověk boháč nemá krůpěje, by uhasil svou žízeň? Či svatí Hospodina učí se od Pána svého milosrdenství?
Sbor různých hlasů. Dešť sirný padá na naše těla a co chladivého ucítíme na údech svých, zmij jest, jež hlodá boky naše.
Jiné hlasy. Běda! Běda!
Hlas s hora. Tisíce let sedím na vysoké skále a čekám hodinu vykoupení. Často zdá se mi, jakoby mračnem mihla se bílá křídla andělů, ale přihlednuv blíže vidím, že jsou to páry vystupující v kotoučích z hlubin a svářící se s mraky a chmurami nebes. Juž nechci volati, jazyk zdřevěněl v ústech mých; juž nechci dívati se vzhůru, mha potáhla jako bělmo oči mé bděním umdlené, již tichý jsem jako kaluže vod, jež lijákem povstaly mezi skalami, a v nichž smutný měsíc zhlíží pokojně svou tvář.
Hlas z dola. Já padám neustále. Každou chvíli myslím, že rozbiju údy své o příkré tesy balvanů, ale tyto mizejí přede mnou anebo rozpínají přátelsky kamenné lokty své a ustýlají mi lože v mechu klínu svého. Tak padám jako zralé jablko 188 do klínu dívky usnulé pod jabloní. Teď snad dopadnu – leč letím dále.
Hlas z pravice. Žízním, žízním! Jazyk můj líže skály, které pod ním žhnou, jakoby pralo do nich slunce červencové. A když něco vlažného ucítím, je to vlastní má krev, chutná hořkou sladkostí a obrací se ihned v popel v ústech mých.
Hlas z levice. Kdo mluvil o vykoupení? Jako sen edenský padla ta slova v duši mou, já slyšel hlasy harf a tóny žalmů, já cítil vůni kadidla i myrrhy. Leč zbuzen cítím náhle, jak šíří se lebka má, děsně prázdná, že by se do ní vešel svět a s ním ještě jednou to peklo se vší mukou, v kterém se potácí ona. Kdybych mohl, zbláznil bych se. Ale bůh, jejž nazývají láskou, vylámal zuby hadu zoufalství, jenž chce stiskati mou hruď a požívati mozek můj. Učiněn jsem jako slepýš v ruce kejklířově a darmo volám k bohu, který mne neslyší.
Sbor hlasů. Zas dopadají biče demonů na bedra naše jako krupobití. Zase padá tma na oči naše a žhavé rozpuštěné olovo teče v uši naše. Kde jest anděl, jenž počítal by vzdechy a kletby, valící se z úst našich, jako síra na střechy Sodomy? Umdlel dávno hroznou prací svou, usnul, a Pán neví o mukách našich.
Nové hlasy. Běda! Běda!
189 (Dav stínů objeví se na kraji propasti. V popředí vystoupí Nero a Tegellin. Kain usadí se na ohromný balvan stranou, na kyj svůj opře hlavu a zadívá se do země. Cham nakloní se nad skálu a volá temným hlasem do propasti. Jiné stíny rozptýlí se kol, přecházejí, vystupují a mizejí.)
Kain. Stále ho vidím. Oko strhané, krev po trávě....trávě... Ten kyj, kterým snesena na zem smrt, nechce vypadnouti z ruky mé: hodil jsem jej do nejtmavější rokle pekla, ale za chvíli našel jsem jej, upadl přes něj a zvednuv jej cítil jsem, jak srostl s mojí pravicí. Jsem stár jako svět a stále jej vidím.
Různé hlasy. Jsme zatraceni bez pomoci; kýs blázen chtěl upevniti tyč na skále, by její stín, syn pekelných pecí, ukazoval hodiny. Ale demon s chechtem uchopil jej v půli těla, napíchl na žerď a zarazil do skály, rozdělav pod ním oheň. Živé hodiny pekla.
Jiné hlasy. Stín věčnosti lehá na skráň naši, léta padají zvolna, jak velké krůpěje deště před letní bouří. Hyneme, ale bez zahynutí.
Cham. Jednoho lituji. Já mohl uspořiti vám všem všecky muky. Jak málo lidí bylo na světě, když zhřešil jsem na otci svém? Měl jsem jíti cestou Kaina a pobiti všecky živoucí lidi, a mohlo býti méně slz a méně utrpení. Snad by byl starý bůh poznal, že nechceme žíti, a spokojil se s mukou, že musí žíti sám.
Kain. Stále jej vidím.
190 Různé hlasy. Muky naše jsou nesčetné jako hvězdy v dráze mléčné, a veliké jako skály Atlasu. Běda! Běda!
Nero. Já se nudím.
(Odhodí lyru a strhá růže s hlavy.)
Tegelline, co dělá Heliogabal?
Tegellin. Chlapec Heliogabal dělá totéž, co dělal v životě, jen že trochu jinak. Vidí před zrakem svým řady nejkrásnějších dívek a žen, ale když chce trhati šaty s těla jejich, vidí před sebou hnusné harpye a šklebné fantomy. Vidí nad hlavou svojí déšť fialek a růží, jimiž druhdy dusil hosty své, ale než dopadnou, mění se v lijavec jedovatých pavouků, komárů a jepic, jež píchají do krve údy jeho; ulehne si jako v životě nah na nahá těla ženská, kypící krásou a plností, leč stehna i ramena jejich objímají ho měníce se v kotouče hadí, a on musí zápasiti s nimi.
Nero. Šťastný hoch ten Heliogabal. V žití vyprázdnil pohár rozkoše, a v pekle se alespoň nenudí. Baví se, a to jest hlavní věc. Umíral jsem rád, mysle, že podle učení filosofů bude konec mé obrovské nudy, ale ropucha ta příliš pevně usedla pod lebku mou, nudím se i v pekle. Kdyby mne trápila nějaká muka sebe větší, nějaká myšlenka sebe děsnější – ale nic v hlavě mé, nic v srdci mém, nic kolem, nic nahoře, nic v propastech. Zprvu mne alespoň trochu bavily muky zatracenců, teď jsou mi lhostejny. Nuda titana sedla mi v týl. Prometheus byl pán na své skále, bavil se 191 s krkavcem, jenž mu hlodal játra, s okeanidkami, jež ho těšily, s Olympem, jemuž vzdoroval – ale já – ó hrozná, strašná, zívající prázdnoto nudy! Co dělá Kain?
Kain. Stále ho vidím. – Zvedá skalené oko k nebi. Můj kyj jest stále těžší v pravici mé. Váží tolik, jakby viny celého světa lpěly na zkrváceném jeho konci.
Nero. Alespoň zábava. Můžeš tak dobře hádati, kdy uzraje celý svět k zatracení. Až nepozvedneš více kyje, pak svět bude peklem – jenže já se budu nuditi dále.
(Zemětřesení. V pozadí žene se divá honba Nimrodova, smečka demonů, psů a potvor. Ryk, zvuky trub a práskání biče.)
Cham (v myšlenkách). A byl lovcem velikým před pánem.
Nero. I ten se baví. Jen já, jen já, jen já se nudím. I ta má nuda se mi již hnusí. A nikde pomoci, a nikde vykoupení.
Tegellin. A stín tvé nudy padá na mne, který jsem byl stínem tvým v životě.
Nero. Co blábolíš? Jak jsi zevšedněl, ztupěl, zhloupěl v pekle! Styď se, Tegelline! Když jsi byl prefektem římským, věděls dobře, kde jaká matrona chová pro lázně mé čtrnáctileté poupě, jež rozdechnouti v růži byl hoden jediný Nero-Apollo. Když jsi byl prefektem římským, věděls dobře, 192 kde jaká pokoutní krčma, kde v směsi národů, jimž vládl Řím, pán národů, bych se pobavil tancujícími kejklíři od břehů Indu, filosofujícími kejklíři od břehů Nilských, huhňavými, nečistými židy, nevěstkami, které bavila má dlouhá chvíle, a šašky, které bavilo mé zlato; když jsi byl prefektem římským, věděl jsi, kde jaká polozasypaná díra, kde blázniví křesťané dříve jedli svého boha, než lvi mého cirkusu jedli jejich těla, ale teď jsi zhloupěl, nevíš rady a žehráš na mou nudu. Na mé zlato v životě jsi nikdy nežehral. Ó kdybych žil – leč co platno, druhdy jsem zapálil Řím, proč raději nemohu teď zapáliti peklo? – Ó nudo, nudo!
(Přejdou. – Stíny mizejí, pouze Kain sedí na balvanu dívaje se k zemi.)
Kain. Stále jej vidím...
* (Jiná část pekla. Kamenité údolí, z obou stran kolmé, strmé stěny skal. V pozadí vlny Kokytu. Časem objeví se obrovský stín Charona, převážející stíny odsouzených, jichž valné davy bloudí po obou březích. Nebe jest bez mraku a mlhy, ale černé, neprůhledné. Hluboké ticho. Někteří odsouzenci sedí na roztroušených kamenech, pokrytých šedozelenou plísní, jiní chodí sem tam v davech a různých skupeních. V popředí lze rozeznati tlupu zrádců, mezi nimi zvlášť Jidáš, Ganelon, Efialtes. Dále v pozadí davy králů. Nebukadnezar, Saul, Julian Apostata a jiní. Mezi nimi se míhají odsouzenci všech věků a národů. Mumius sedí na trosce antické sochy, za ním stojí Geiserich. Od břehu řeky přichází filosof a sofista, v živém hovoru. U cesty sedí indický paria s nehybností pagody. Několik pohanských germanských a keltických kněží ztrácí se v pozadí.)
Jidáš. Učinil jsem, zdá se mi, přece dobře, že zradil jsem mistra svého.
193 Ganelon. Hlupáku, dost smutné, že to poznáváš teprve nyní. Já zradil jen proto Rolanda, poněvadž jsem napřed věděl, že udělám dobrý skutek.
Jidáš. Pomohl jsem lidstvu k vykoupení. Jinak to přijít nemohlo, řekli to již proroci, a on sám to věděl, když namáčel jsem s ním chléb do mísy. Mám vlastně zásluhu. Byl jsem nástrojem v ruce Hospodina.
Ganelon. Dobře tak, a Hospodin odhodil nástroj, když vykonal jím úmysl svůj, a nestaral se o to, kam padne, třeba v muky pekla. Je to zvyk velkých pánů. Ale dobře tak všem, kdož se stydí za to, čím jsou. Jsou mi protivni lidé, jenž jsouce černými staví se bílými, a farizejsky bijíce se v prsa dí: Jsem nástroj v ruce Hospodina. Nesmysl. Jsi nástroj vůle své, a jsem-li černý, honosím se tím, a to stejným právem jako bílý svou bělostí. Jsem zrádce, ale neříkám, že jsem nástroj v ruce Hospodina –
Jidáš. Není o mne, ale o potomstvo – dějiny. Nyní blábolí každý, že Jidáš šel a osidlem se oběsil....oběsil...
Ganelon (s ironií). – a že vykydla střeva jeho. Známe to. Leč ctižádost v pekle! – Jak jsi směšný, brachu!
Jidáš. Směšný i trpce bolestný jest osud můj. O mých snahách, o mé ctižádosti, o mých reformatorských myšlenkách, 194 o mé nesměrné lásce neví nikdo. Bez viny stal jsem se symbolem dvojího zločinu: zrády a lakoty.
Ganelon. Tys miloval?
Jidáš. Ano, Marii Magdalenu. Já viděl, jak vylila nádobu masti drahé na hlavu prorokovu, a žárlil jsem na lásku její. Nejapný některý apoštol myslil, že závidím mizerný peníz, zač byla tato masť; nepochopil, že neuznaná láska kladla mi v ústa slova o prodání masti té a rozdání chudým. Teď to opakuje celý svět.
Ganelon (se sarkasmem). Tys miloval Magdalenu – ale před pokáním?
Jidáš. Rci, co ty jsi miloval na světě? Netvore, zrado!
Ganelon (se smíchem). Nu, nemáme si co vyčítat. Leč pověz mi, ty nástroji v ruce Hospodina, ký blázen to stále běhá úzkou cestou do skal a v rokli; baví mne nesmírně ten jeho spěch, nový Sysiphus, jen že břímě jeho bude asi jeho vina. Jest také zrádcem?
Jidáš. Ano, bratr náš. Je to Efialtes, který zradil svou vlast a své hrdinné bratry. Nyní stále myslí si, že skála ta jest úžinou Thermopylskou a že vodí nesmrtelný pluk Xerxův, by vpadl do zad Hellenům. Hle, jak se ohlíží, jakoby postupoval za ním voj. Běhá tak přes tisíc let.
195 Ganelon. Dobré chutnání! Ten chlap byl asi také nástrojem, ale v ruce Xerxesově. Ó ti Řekové, kam nestačili sami, strčili fatum, a šlo to. – Leč dosti toho, je nás tu stejně smýšlejících hezká kupa; zráda, jak vidět, jest něčím obyčejným tam v tom slzavém údolí. Kdo jste, přátelé, ať se přece poznáme!
První stín. Jsem pouze zrádce z řemesla. Špehoval jsem Diokletianovy katakomby. Sral jsem se nepřímo souvinným smrti asi tří tisíc křesťanů, jež zašité v pytle kázal císař hoditi do cirku hladovým lvům, kteří netkli se jich, nato hozeni jsou do moře, a já jsem slyšel, jak i tu zpívali pod vodou žalmy Hospodinu.
Ganelon. Pse! a málem byl bys litoval skutku svého a stal se křesťanem?
Stín. Kdyby mne nepálilo zlato odměny, za které koupil jsem si na tři noci nevěstku i s lázněmi. Byl jsem malým Diokletianem. Každým spůsobem stojí to za muky pekelné.
Ganelon (k druhému stínu). A ty? Jsi šlechetnějším?
Druhý stín. Jsem rodem Řek. Sloužil jsem Isáku Angelovi: na jeho žádost vedl jsem křižáky pouští k Jerusalemu, zavedl jsem je daleko a otrávil křesťanům všecky cisterny. Pán můj se mi ale zle odměnil, a bůh můj ještě hůře.
196 Ganelon. Dobře tak. Zráda jest hydra, která sama sebe tráví. A velcí světa řeknou: Jak nepohodlný jest mi ten člověk, a dvořané jdou a zabijí ho. Králové umyjí si ruce. A David řekne: Jak krásná jest žena Uriašova, a dvořan donese list a pošle jej v bitvu, z které se nevrátí, co zatím král na ňadrech jeho ženy zapomněl své žalmy. A Jesabel řekne: Jak líbí se mi vinice souseda mého, a druhý den zabit jest soused, a královna se těší z vinice a neví, že snad na témž místě psi lízati budou její krev.
Jidáš (v snění). A on byl tak dobrý, tak spravedlivý....spravedlivý...
Ganelon. A umřel na kříži. Stará to povídka. Vypravuješ ji, milý brachu, řadu let. Nu, vykoupil vás?
(Na útesu skal se objeví Dante s Virgilem, jdou zvolna horem a přejdou. Do popředí vystoupí sofista a filosof. Ganelon se přidruží k nim.)
Filosof. Kdo mluvil o vykoupení? Slyšel jsem též o tom, ale neviděl jsem stopy toho na světě, odkud právě přicházím.
Jidáš. Já také ne. Sedím schvalně zde na zápraží pekla a pozoruju davy – leč stále rostou víc a více jako písek pod dechem Samumu. Hle ovoce křesťanství! Peklo se plní.
Filosof. Ano, podivné to náboženství. Buď mlsný jako opice, vzteklý jako hyena, vilný jako Juan, zabij otce svého, umoř k smrti matku, strhej všecky svazky, jež položila ti 197 příroda a společnost, hýrej v statku cizím jako slon v sadech rýžových; když mdlý a slabý jsi stářím páchati nepravost, když zhnusí se tobě hřích a napadne ti na chvíli být ctnostným, slza lítosti a jsi milým Pánu. Mně milejší jest život trpké resignace, jaký vedl Mark AurelAurel, a plný světlých myšlenek, jichž jasem kráčelkráčel, Plato. Nauce o lítosti nerozumím.
Ganelon. Ty se zoveš filosofem?
Filosof. Ano, s hrdostí to vyznávám.
Ganelon. A k jakému stádu se řadíš?
Filosof. Jsem eklektik. Vyšel jsem vlastně ze školy novoplatoniků, ale opustil jsem brzy temné stezky jich bájné mystiky. Zavání příliš křesťanstvím. I vrátil jsem se ku starým. Poslední kámen filosofie, kde jsem ostal, a jediný platný jest pro mne Heraklit Efeský.
Ganelon. Temný – inu, světla také mnoho nebude pod tvou lebkou.
Filosof. Nech mne, nezasvěcenče! Musím domysliti ještě záhadu o elementární nehybnosti atomův. Jak lze větu tu srovnati s výrokem, že vše jest v proudění?
Ganelon. Velmi snadně, milý příteli. Tvá hloupá domýšlivost jest v stálém proudu, ale tvůj mozek, jejž žerou motolice, jest 198 takový nehybný atom, že ani stíny pekla nezachvějí jím, by vytrhly jej z děsných jeho mátoh. Lituji tě velice. Leč kdo přišel s tebou? Tvůj kolega?
Filosof. Můj sok, můj úhlavní nepřítel, stín mých hříchů, hle filosof sofista! Jak jím pohrdám! On jako ta nevěstka, o níž vypravuje bible, znectil filosofii, že roztáhla nohy své na rozích ulic a zaprodala čisté lůno své taškářům a svatokupcům. Leč nech mne, prosím, domysliti mou záhadu. (Usedne stranou.)
Ganelon (k sofistovi). Příteli, pověz mi, co je to zráda?
Sofista. Zráda? inu zráda není nic zlého. Řeknu-li bílé.bílé, musím říci černé. Jest proto černé zlem, že není bílým? Řeknu-li věrnost, vyslovil jsem sám sebou její protivu, zrádu. Či může býti jedna bez druhé? Kdo by věděl o slunci, kdyby nebylo tmy?
Ganelon. Výborně, chlapíku! Zdali pak jsi rovněž udatně tak šermoval jazykem před soudnou stolicí Hospdina? Eh, sklopil jsi hlavu svou jak beran vedený na jatky; viď, ty bys ještě z Messaliny udělal nejméně Madonnu a dokázal bys, že vlastně ne Ježíš, ale Jidáš jest vykupitelem lidstva. Jaké štěstí pro nás, že tě máme; ty nám dokážeš, že vlastně ani to zde není peklo, ale ráj. Věru zlaté časy nám kynou tvým příchodem.
199 Jidáš (v snění). A ukřižovali jej a o šat jeho metali los, jak psáno Jest... Kdo viděl, kdo slyšel!
Jeden stín. Já viděl smrt Spravedlivého a slyšel slova jeho na kříži, a v chvíli poslední rouhal jsem se jemu. Já visel s ním. Jistě on byl svatý.
Druhý stín. A já dal návrh, by losem prodána byla nesešitá sukně jeho.
Třetí stín. A já jsem přiložil houbu se žlučí a octem ke rtům jeho.
Jidáš. A já prchal jako štvaný a vzav peníze hodil kněžím a vyznal vinu svou. Zde vizte! Leč Pán neviděl zoufání mé a třicet stříbrných vrylo se v mozek můj a pálí bílými plameny. A vytržen jsem z počtu živoucích a vpočtěn mezi zatracence.
Různé hlasy. Běda! Běda!
Ganelon (k pariovi sedícímu u cesty). Hej, z cesty, příteli!
Paria. Komu z cesty? Jdi stranou, já nevšímám si tebe a pohrdám v své chudobě bohem i slávou jeho. Mně musí jíti jeho svět z cesty, neboť není ničím jiným,jiným než rozlitým tělem jeho, které ve mně přišlo k vědomí. Sním sen chaosu.
200 Ganelon. Hrdost žebroty! Jak protivný je ten chlap! Hmyz leze po hadrech těla jeho a hnis kyše v ranách jeho. Job na svém hnojišti byl Sardanapalem proti němu.
Paria. Jasno nebes vniká v oči mé, zřím slávu jednoho rozlitou vesmírem, kámen plesá a lotos střásá zlatý pel svůj v rány moje, jež voní mošusem. Nekonečnost prostoru roste v ňadrech mých, a myšlenky mé, orli Hymalaje, zvolily trnovou korunu Ukřižovaného za hnízdo své. Svatá země, cítím tluk srdce tvého. Plesám v tobě, matko!
Ganelon. Pro takové chlapy jest peklo malým trestem – leč co nového, jaký to ruch u lodi Charona? Hle, nový dav odsouzenců!
(Od břehu se žene nový zástup zatracených. Mlčky se rozptýlí mezi druhé. V popředí vystoupí mnich asketa a básník.)
Ganelon. Hle z deště pod okap. Jednoho Joba odbudu z cesty a druhý jde mi do cesty. Eh, znám ty plešaté pány. Jiný druh pariů. Co jich žilo u dvora Karlova! Samá lysina a samý břich. Leč tento je strašně vyhublý. Jistě dělal v politice. Hej, brachu, kam?
Mnich asketa. Kam poručil Pán, který utvrdil brány pekelné. Hřích prostřen jest nad hlavou mou a číš hněvu Hospodinova vylita jest na mne. Vina má větší jest Sodomy.
201 Ganelon (Stranou:) Věřím rád, jak obyčejně mluví biblicky. – Kolikrát denně jsi se bičoval? Nosil’s pás železný kol těla? Spals na kopřivách či trní? Ty mne zajímáš, chlapíku. Jak často jsi se opil po takovém bičování? Měli jste jistě dobrý sklep.
Mnich. Kam zanesu hanbu svou! Kde největší propast, bych padl na dno její? I před Satanem zardím se z viny své. (Rychle odkvapí.)
Ganelon (k básníkovi). Kdo ty jsi?
Básník. Zbytečnost! Odsouzenec jako ty, v životě říkali mi básník, cítím ale, že jsem nejbídnější tvor pod sluncem.
Ganelon. Můžeš míti pravdu. Leč co jest nového na světě? Mluv, přítel Jidáš rmoutí se nad špatnými úspěchy křesťanství.
Básník. Divných, ba divných věcí dožil jsem se opouštěje svět. Cosi táhne duší lidí, jako když vzpomenem si na zapomenutou melodii. Lidstvo se zbouzí a nevíneví, čím jest, co chce, kam jde. Cos jako záblesk světla míhá se tmou klášterů a žalářů. Duch starého světa se vrací. Péro, které včera opisovalo apokalypsu Jana z Pathmu, opisuje dnes v zimničném spěchu apokalypsu o Prometheu z Kavkazu; ruka, jež tesala včera trnovou korunu na hlavě boha Vykupitele, obdivuje se, hladíc je, útlým a něžným formám 202 soch Antinoa. Koleno, jež ohýbalo se před Madonnou, kleká před Venuší. Starý svět rázem oživuje. Jaro dýše ze zpěvů Homerových. Lidstvo dívá se trním utrpení svého v čisté modro oblohy, a růže rostoucí na hrobech zapomíná pro révu bachantek. Mladost vrací se v jeho žíly. Stará váza etruská jest dražší jemu než miska, v kterou zachytili andělové krev Vykupitele. A co divnějšího, kláštery nesou na bedrách svých ruch tento, s kazatelen jejich mluví Cicero místo Basila. Virgil vytisknul Augustina. Nerozumím světu, ale myslím, že pohanství se vrací.
Hlasy. Slyšte! Slyšte!
(Jednotlivé stíny zvedají se z kamenů a vystupují do popředí.)
Básník. Svět klne Mumiovi, jenž bořil poklady hellenismu, i Lvu Isaurskému, jenž ve při obrazoborců ničil umění křesťanské.
(Mumius zvedne hlavu a naslouchá.)
Básník. Ba pro torso Venušiny sochy nastoupil by i papež cestu třeba až do pekel.
Julian Apostata. Můj sen! můj sen! Pohanství vítězí, snad nene, jak myslil jsem, ale duch jeho zachován jest lidstvu. Světlo! Světlo!
Básník. Lidstvo se hledá. Kope v pyramidách a otvírá hroby. Poznává, že nejdříve bozi byli nepřáteli jeho a pak, 203 když měli jednoho boha, že to byli králové, kteří nahrazovali mu bohy ostatní. Mně líto, že jsem musil opustiti zemi. Žel, že teď, kdy začíná se pochopovat, že musil Heraklit efeský bloudit v tmách, aby Jan z Pathmu se mohl dívati do slunce.
Ganelon. Ha, ha! Heraklit! (Jde a kopne snícího filosofa.) Vstávej, brachu; důležitou otázku. Kde jest oslice Bileamova, v pekle či v ráji?
Filosof. V ráji sotva, proto že jest zvířetem, a v pekle býti nemůže, poněvadž velebila Pána, poznavši anděla jeho dřív než její pán. Věru nevím, kde jest.
Ganelon. Eh, sofisto, zda jsi jeho lepším? Styď se! Oslice poznala a viděla, a ty, člověk a filosof, hádáš a jak nejapně! Kdybys byl chytřejší, řekl bych, že Pán raniv tě slepotou, proměnil tebe v oslici Bileamovu. Ó že nejsem tvým pánem, rány by jen pršely na tvůj filosofický hřbet! (Kopá jej.)
Filosof. Prosím, nech mne domysliti moji záhadu.
* 204 (Jiná část pekla. Divé, rozervané strže. Kotouče mlhy a sirných výparů. Se skal místy s hukotem padají vodopády. Vlny jejich jsou kalné a třpytí se jako krůpěje rovné padajícím slzám.)
Hlas s hora. Kdy svitne jitro mukám našim, kdy hodina vykoupení bolestem našim? Čekáme jitra, slzami zrudly oči naše, ono ale nepřichází.
Hlas z dola. Ó děti naděje, kdy setřesete s křídel svých její těžké závaží? Hodiny pekla jdou jen k půlnoci, odtud obracejí se rafije jejich cestou zpáteční, a má-li přijíti jitro, stín viny vaší promění je v noc. Vy ale doufáte, a nedivím se vám. I velbloud v poušti žízní umíraje doufá, a beránek i v spáru kondora sní o luzích.luzích, kudy těkal v blahé volnosti. Ó děti naděje, kdy setřesete s křídel svých její těžké závaží?
Hlasy ze stran. V bolestech našich vzešlo nám zjevení boha jediného, velkého, svatého. Není tajemství více. Kdo smí říci, já netrpěl? Muky naše postaví nás jednou přímo na pravici Hospodinovu, on pozná nás dle ran našich, jako poznal svého Syna probodaného a ukřižovaného. I povstane nová říš, a kdo více vytrpěl, větším bude v ní.
Hlas z dola. Bláhoví! Zda počítá poutník svíjení červa, jejž rozšlápnul v prachu cesty své; zda ví blesk, který sjel v tiše pasoucí se stádo na nivách a zabil pastýře dřímajícího pod dubem, o zmatku, jejž spůsobil v zděšeném bravu? Ó nedoufejte, nebo poznavše blud naděje své, padnete v hlubší propasti, než jsou ty, v nichž pohřben jest Satan od pádu svého.
205 Hlas s hora. Hle, vizte! Opět přichází sem ten bledý, krásný stín. Paprslek světla měsíčního v temnotách Gehenny.
Jeden hlas. Nevím, kdo jest, a nemluvil jsem s ním, ale pohled na něho vlévá rosu blaženou v pal bolesti mé. Buď požehnaný na věky! I peklo má světce své, a já počítám tebe v řadu jejich.
Druhý hlas. Hle, kterak kráčí pomalu, jak večernice přes hory, jak mlha v jeseni přes travnaté údolí, jako stín pohybujícího se oblaku přes požaté pole.
Třetí hlas. Vizte, co to září na čele tom! Jako božský paprslek, jak bludička kmitající se nad močálem v dobu adventní.
Čtvrtý hlas. Zapomněl jsem, jak svítí hvězdy, ale co hoří modravým leskem nad skrání její, podobno jest Hesperovi, když v letních nocích blyskne nekonečným modrem blankytu, jak jiskra šlehne pod kopytem koně, jejž touž chvíli pobádá jezdec ku kvapnější jízdě, nebo setmělo se a páry vystupují z močálů a noc jest svatojanská.
Pátý hlas. Hle, žena to jest! Vlasy její visí přes úbělová ramena v skvostných pramenech jako větve truchlící vrby nad potoky, kam před stalety zavěsili jsme harfy své na březích Babelu.
206 Šestý hlas. Aj, jde k nám! Bílé roucho její vlaje povětřím jak plachta nad ztemnělými vodami moře. Řekl bych, že anděl zabloudil k nám, by trpěl s námi.
(Vystoupí Eloa, bledá, chvějící se)
Hlas s hora. Eloa! Eloa!
Hlas demona. Nač bloudíš zde, dcero světla, mezi stíny zatracencův? Úpravná jest komnata tvoje a pán tvůj čeká tebe v loži basaltovém. Jdi a nepopuzuj k hněvu knížete temnosti. Bílé jest tělo tvé nad úběl a ňádra tvoje podobna jsou bílým růžím kamelie, jež rozdechla v květ ústa šestnáctileté dívky. Černý vlas tvůj řine se přes ramena tvá jak moře černých diamantů. Jen oči tvé zarudlé jsou pláčem jako okraj sedmikrásky, jež sní v husté, porosené trávě – Jdi, vrať se, pán tvůj očekává tebe. Nač bloudíš zde, dcero světla, mezi stíny zatracených?
Hlas s hora. Eloa! Eloa!
Jiný hlas. Co se děje s tebou? Víc tebe nepoznávám, krok tvůj vázne a hvězda tvá na čele tvém mdlé vysílá paprsky a blízka jest úplnému zhasnutí. Pomni jen, že uhasne-li docela hvězda lásky tvé, padneš a rovna jsi ostatním bídným a zatraceným, a není pro tebe vykoupení. Jen láska tvoje vedla tě posud labyrinthem tmy a vznášela tě nad propastmi. Teď ale perut tvoje klesá a brzy připočtěna budeš k dětem země, zrozeným z hříchů a odsouzeným k zahynutí.
207 Hlas demona. Jdi a vrať se. Skvostné jest lože tvoje, všecky poklady, o nichž ví peklo, sneseny jsou k nohoum tvým. Miliony, chceš-li, budou se kořiti tobě, a pán náš, když spočine hlava jeho na ňadrech tvých, zjasní tvář rozrytou blesky Michalovými. Jdi a vrať se.
Jiný demon. Z černého skvrnitého mramoru jest podlaha komnaty tvé, lvi a sfingy z porfyru drží v zlatých spárech nebesa lože tvého stkaná z látek kašmíru a damašku.
Druhý demon. Vana lázně tvé jest serpentinová z jednoho balvanu, ozdobena hady, jichž oči rubíny jsou. Ukradli jsme ji ze zbořeniště Ninivského.
Třetí demon. Zrcadlo tvé jest hlazená plotna ocelová, v níž zhlížela Kleopatra nahé tělo své, vroubena jest onyxy a diamanty, lesk z ní oslňoval otroky, obsluhující paní svou. Ale krása těla tvého oslní i lesk zrcadla tvého.
Čtvrtý demon. Poklady Palmyry, zlato Ofiru a Uralu, diamanty Golkondy snesli jsme k svatebnímu pokladu tvému. Na kobercích pohovky tvé líhala Semiramis a na atlasových poduškách tvých chtěl zprzniti Nero vlastní matku svou.
Pátý demon. Ó rozpomeň se! Oné noci, kdy uvedl tě pán náš mezi řady naše, jak chvěla jsi se v mohutných pážích jeho, jak stonek lilie v náručí severního vichru. Rozpomeň se, když 208 v slzách bolesti klesla jsi na ňádra jeho, odsouzena k zatracení pro lásku svou, jak zachvělo se peklo nad mocí lásky vaší. Teď ale ochladla láska tvá, a hvězda její rovna plamínku, jenž kmitá na močále, zaváděje v bahnité lučiny umdlené kroky neznámého poutníka. Ó vrať se k pánu svému, ať rozveselí se peklo.
Eloa. Kdo volal mne? Kterého hlasu dříve uposlechnouti? Odkud jsi přišel, prchavý stíne, jenž stavíš se v cestu mou a obnovuješ v srdci mém juž dávno zapomenuté rozkoše edenu? Hle, svatý plamen hříšné lásky mé uhasíná, já cítím, závaží mdloby jak připjalo se na paty mé. On neoklamal mne. On řekl, než vynutil na mně první políbení, že jest kníže zatracených, a já líbala přece. Já zamítla ochranné, plamenné meče sester andělů a šla za ním k chmurné vlně podsvětí s usmáním na rtu, s hymnou lásky v srdci, s plesáním v očích. Leč běda, příliš důvěřovala jsem lásce své. Umdlévám pod tíží muk, jež snáším sama i s jinými. Božský můj původ hlásí se ve mně. Hudba edenu táhne mou duší a láká v oči mé palčivé slzy hořkého odříkání. Vzpomínka na světlý stín toho, jenž dal mi život, pronásleduje mne v nocích mých, a když usnu na hrudi Satana, vídám jemný obličej toho, jenž plakal nad Jerusalemem. Dcera slzy rozpláču se soucitem nad mukami jiných. Vyprahlá jsou ňádra má a bolesti hrozné padají na mne, jako se chytá hustá mlha jeseně na chvojnaté větve pralesa. – Nač oživil mne dech Hospodinův, proč neskanula jsem v prach u cesty jako miliony slz lidských? Proč zabloudila jsem z ráje, bych potkala u bran jeho předmět muk i lásky své? Jak byl krásný v hoři svém! 209 Obcházel jako lev kol hradby edenu, jak světlý oblak, za nímž stajený jest měsíc, stál přede mnou a slova plynula z retů jeho, jako bych byla Evou, matkou člověčenstva, již svedl před věky. Proč musím milovati jej? Mohu býti odpovědna za tento mohutný plamen mně neznámé vášně? Ó jistě, kdyby bůh mohl, zrušil by lásku, nebo ta jediná zadržuje blesky jeho, ta jediná klade úsměv na čelo jeho, ta jediná kolébá na vratké ose svět, jejž, rozhněván zkázou jeho, on dávno by pošinul v nekonečný prostor, nestaraje se, kolik sluncí srazí v pádu svém a která vlasatice pohltí trosky jeho v žíznivý svůj jícen. Ale láska jediná smí sednouti k trůnu jeho a volati k němu: Otče! Jiskra té lásky svedla mne v peklo – leč jestli zhasne.....zhasne... Mám se modliti? Modlitba má nebude ničím před obličejem jeho, neb kdyby věděl o bolesti mé, nenechal by hasnouti hvězdu lásky na čele mém....mém... Kam se obrátím – Všudevšude nářek, kletby, vzdechy, rouhání, prosby, muky, zápasy, utrpení. A on sám, kníže hrozné říše této, trpí nejvíce ze všech. Já též nemyslela, že odříkati se boha jest vykoupeno mukami takovými. Ó smilování, ó paprslek útěchy, ó svit jediný a chci zase věky vléci se mlčící a tichá!
(Klesne přemožena žalem na pokraj propasti.)
(Se skalných srázů sestupuje Dante s Virgilem. Rozhlížejí se kolem a pokročí v popředí.)
Dante. Jsem umdlen strašnou touto poutí. Nejsme ještě u konce, mistře můj? Oči mé nemají více slzí, bych oplakával bídné osudy lidstva, a jíti kolem s okem suchým zdá se mi býti urážkou těchto ohromných bolestí, před nimiž i syn boží 210 krví potil se v Gethsemane. A nikde paprsk, nikde zeleň, nikde azur. Tato jednotvárnost propastí jest tak hroznou, že sama juž by byla dostatečnou mukou pro cítící duši.
Virgil. Jen dále; času mnoho nezbývá nám, ještě dva kruhy největších muk čekají na nás. Třeba býti zmužilým a neurážeti nemístným soucitem spravedlnost boha.
Dante. Odpusť, mistře můj; ty, jsa duch, vidíš dále a jasněji snad, než mohou smrtelné zraky mé, ale pomni, že tělo jde se mnou, že člověk hlásí se k právu svému, a jej umlčeti ve mně nemůže ani božská spravedlnost sama.
(Spatří Elou nad propastí.)
Hle, takový světlý stín nás nepotkal celou strastiplnou poutí. Smím jej osloviti?
Virgil. Učiň to, nebo neznám jej sám; postava jeho jest jako z étheru tkaná, a hvězdu vidím na čele jeho.
Dante. Kdo jsi, bídný, nešťastný, opuštěný stíne? Ptám se jménem toho, jenž prstem svým dotýká se dna propastí.
Eloa. Dobře pravil jsi. Odpovídám k otázce tvé. Bídná jsem, nešťastná jsem, opuštěná jsem. Prst, jenž dotýká se dle výroku tvého dna propasti, děsí se utrpení mého a vyhýbá se místům, kam padla slza má.
211 Hlas s hora. Eloa! Eloa!
Virgil. Cizí jest mi zvuk tohoto jména. Kdo jsi?
Dante. Ty jsi tedy Eloa, dítě zrozené ze slzy Vykupitele, oživené dechem lásky Všemohoucího, svedené Satanem? Ó slyšel jsem tam na zemi tklivou báji o kráse i bolestech tvých. Nyní ale vidím, že pravdou jest všecko. Jak tě lituju, jak trpím s tebou!
Eloa. Kdo jsi ty? Život kmitá ještě pohledem tvým. Tys neprošel ještě branou smrti a porušení. Leč veliký musíš býti před Pánem, že poslal tě v místa tato; v oku tvém plane jiskra podobná hvězdě, jež hoří na čele mém. Jistě nesmrtelné jest jméno tvé mezi národy země, a pokolení zastaví se před obličejem tvým a s chvěním řeknou: Ejhle člověk! Jdeš ze země?
Dante. Jdu pouze za hlasem toho, který pravil ke mně: jdi! Otevřeny jsou mi všecky hlubiny pekla – leč slabý člověk jsem a nemám ani slz, bych oplakával bídu tvou. Ó vzpomeň na mne jednou u trůnu věčné lásky, kam jistě brzy vrátíš se, jako já vzpomínati budu tebe na zemi. Znám bolesti i moc lásky a nedivím se tobě, pouze tě lituju.
Eloa. Na zemi? Cos to mluvil o zemi? Znám ji, jestiť ona kolébkou mou. Svatá země, hodna nositi syny boží, hodna, by ji oblévalo nejčistší světlo edenu. Často od zápraží 212 ráje dívala jsem se do propasti prostoru, jak obloukem mihla se pode mnou v ranní páře jako zlatá, kulatá deska točící se v modravém vzduchu. I lákalo mne to blíže a velikost její rostla před zrakem mým, uviděla jsem skalné srázy její, nádheru nedotknutých pralesů, zahrady nejpestřejších květin, zlaté vlny obilné, bílá města a vesnice s písněmi ptáků i lidí a potom moře, to veliké, valné, bezmezné moře, k jehož dnu hrouží andělé nejvyššího denně zlaté slunce a z něhož omladlé vynášejí neviditelnýma rukama, jako nejskvostnější zářivou perlu. Ó země, země! Jak šťastným jsi, že smíš blouditi jejími nivami, poslouchati šumnou hymnu jejích lesů a vodopádů!
Dante. A cítiti tím hlouběji v srdci nicotu lidských snah, bídu lidských osudů, nesvár a protivenství, bratrovraždu a zoufání.
Eloa. Viděla jsem zemi jen z daleka. Neznám ani obyvately její živoucí, znám jen tyto stíny zde, a přisvědčuju tobě, že osud lidský jest bolestný a trpký. Leč zda jest lepší osud můj? Či není všeho vina, všeho kletba, všeho příčina a původ, že jsme? Být stvořením, jaká to soustava muk!
Dante. A ještě větší býti Stvořitelem. Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci svému: zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!
Eloa. A což teprve já, dcera slzy – zda nejsem zrozena dvojnásob k utrpení? Proč vdechl do mne dech života, když 213 jsa vševědoucí znal napřed utrpení mé, znal můj pád i odsouzení moje? Rovněž znal i pád matky lidí, Evy, a přece pokoušel ji jablkem. Všecky tyto věci dojímají mne jak ztracené pověsti, jimž nerozumíme, jako tony hudby, jež jsme slyšeli před lety. Co vy soudíte o nich na zemi?
Dante. My máme věřiti, složiti hrozný osud svůj v ruce Toho, jenž sluje láska, jejž bych já ale po této trudné cestě nazval spíše neúprosnou spravedlností. Jest pravda, jsou zde zločinové velicí a hrozní, ale jak jsem pravil, snad ozývá se příliš člověk ve mně, že cítím dvojnásob jich utrpení. Leč odpusť, dál jde cesta má; hle, mistr můj juž vyjednává s demony o průchod do jiného kruhu.
Eloa. Ó že není dopřáno tobě déle zůstati se mnou! Leč kam půjdeš odsud?
Dante. Bude-li v tom vůle toho, jenž dovolil mluviti s tebou a poznati bolesti tvé, octnu se snad též na zápraží ráje.
Eloa. Ó prosím, tam před věčným světlem nezapomeň na mne! Nechci, bys orodoval, kde jsou zbytečnými i prosby andělů, ale vzpomeň jen; jest vzpomínka modlitbou a požehnáním zároveň. Uvidíš druhé anděly, bratry a sestry mé, jak vykonávají vesele úřady své, jež od stvoření světa vykázal jim Hospodin. Zda ony pamatují na sestru svou, jak s ní duhovými křídly prolétaly druhdy brány edenu?... Ó ztracené sny!
214 Dante. Není věru větší bolesti než upomínka ztraceného štěstí v době protivenství. Buď s bohem, lze-li v místech těchto vysloviti jméno jeho. Hle, druh můj ztrácí se za rohem skály, a neschůdné jsou cesty zde a nohy mé klopýtají umdlením. S bohem, Eloa! (Zastře rukama tvář a ubírá se za Virgilem, který provázen tlupou demonů mizí za skalami.)
Eloa. Opět sama, sama, sama! Noc válí se nad hlavou mou a mlčení smrti trůní v ňadrech mých. Kdo vysvobodí mne? (Klesne opět na kraj propasti. Hvězda na čele jejím kmitá jen slabounkým paprskem.)
Hlasy s hora. A spočteny jsou dnové moji před Pánem a nejsem více než ysop v bahně Jordánu, jenž kolébá se, kam vítr chce, a o nějž brousí velbloud vyprahlý jazyk svůj.
Hlasy z dola. Proklínal jsem den zrození svého a klnul jsem památce matky své, že neotrávila plod v lůně svém, anebo novorozenče nevrhla před práh chatky, by odnesli jej supi hor a krmili jím mláďata svá. Klnul jsem zemi, že nesla nohy mé, jež spěly k hříchu a zatracení. Leč kletby mé padly na mne zpět, jako padají kroupy se šindelů střech a jako déšť šípů odráží se o kovový, neproniknutelný štít.
Hlasy se strany. Odhodlal jsem se nésti tiše bolesti své; jako pštros, který zaryje hlavu v písek a nechá bouřiti samum kol sebe, chtěl jsem ponořiti v resignaci duši svou, ale běda, muky 215 moje, horší samumu, pálí mne a kůže těla mého učiněna jest jako síto; hruď má zdupána jest jako žito na mlatě pod krokem sedmerého spřežení volů.
Hlasy s hora. Kdyby nyní přišla hodina vykoupení, řekl bych jí hrdě: „Nečekal jsem tebe“,tebe,“ nebo nevím, co by plamen strávil na mně, co by ještě více mohlo hlodati duši mou. I věčnost těchto muk musí sama se hroziti mého utrpení a otupiti na mně osten svůj. Již nečekám více ni neprosím. V mlčení své zahalím se, jako halí v rubáš mrtvolu, a bolest bude podhlavničkou mou.
(Hluboké ticho. Z různých stran vystupují nové řady stínů. Nejvíce ženy, hřešivší vášnivou láskou a chlipností: Semiramis, Kleopatra, Messalina, Hero, Sapfo, Poppea a jiné.)
Messalina. Čí láska z vás byla větší lásky mojí? Čí ohnivější, čí vášnivější? Krev tygřice proudila v žilách mých a nadýmala prsy mé; polibky mé byly uštknutím hada, vyhřívajícího se v poušti lybické, objetí mé bylo zdrcující, a usnouti na rameni mém, znamenalo neprocitnouti více. Na veřejné náměstí postavila jsem cedrové lože své a naha ulehla jsem před veškerým národem, a kdo přišel, mohl vejíti v objetí mé. A táhli jako karavany. Lůno moje byla cisterna, z níž se opíjel Řím a s ním celý svět. Kdo vyrovná se lásce mojí?
Kleopatra. Nevěstko! To zoveš láskou? Kdybych žila, strhla bych sochu Venuše s podstavce lázní svých a postavila tebe na místo její, a viděla bych, zda konsulové světa, kteří 216 pomáhali plésti vlasy mé, by zachvěli se při pohledu na tvou drzou nahotu. Tys Řím na ulici.
Semiramis. Na tygrech naha jezdila jsem. Nejvyšší kněz Baalův zaháněl perlovým vějířem komáry od lože mého, a když chtěl píti víno z retů mých, otrávila jsem jej v noci svatební. A krvavý stín Ninův stál za mnou a já se nezachvěla.
Sapfo (vybírajíc škeble z mokrých vlasů svých). Hle, jak teče posud voda z prstenců kadeří mých! Já lásce obětovala život, a lásce čisté, bezúhonné, snad jen příliš nesměrné a závratné, jako ta skála, s které jsem vrhla v moře tělo své, nikoli ale svoje utrpení. Kal všednosti nepošpinil lem roucha mého, a duše má jest hodna lepšího údělu.
Vestálka. Kdo přinesl větší obět nad lásku mou? Dvakrát potkala jsem jej odsouzeného pro zrádu na schodech Kapitolu, a dvakrát puštěn byl proto na svobodu. V tom viděla jsem prst bohů, a střela Amorova vjela hluboko v srdce a vznítila v něm zapovězený žár. On šel se děkovat ke mně, právě když střežila jsem svatý oheň Vesty. Já otevřela jemu, on přicházel častěji, prodléval déle, oheň uhasnul. I zastihli nás jednou v objetí a viděli v lásce naší blížící se nebezpečí věčnému městu. Mne zazdili s děckem pod srdcem za živa, a jeho svrhli pro novou zrádu s tarpejské skály. Kdo přinesl větší obět nad lásku mou?
Eloa (vystoupí kvapně v popředí). Já!
217 Mesalina. Kdo jsi, bledý stíne? Ty že jsi přinesla obět lásky? Nevím, zda jsi schopna obejmouti muže. V jeho náručí by chvělo se tílko tvé jako třtina zmítaná větry. Jdi, děcko!
Kleopatra. A koho jsi milovala? Byl někde pastýřem na horách libanských a při měsíci jste laškovali spolu jako hrdličky? Jej snad roztrhali vlci, a tys utrápila se v nudném hoři. Známe ty pohádky.
Messalina. Čí láskou můžeš se pochlubiti? Na ňadrech mých odpočívali císařové, a osud světa kolébal se často na hrudi mé. Kdo byl tvůj milenec a jaké muky podstoupilas pro lásku svou?
Semiramis. Ubohé dítě, jak se chvěješ! Tys cítila mnoho, leč kdes vzala tolik odvahy milovati!
Sapfo. Jest láska ženy duší života jejího. Rci, kdo těšil se přízni tvé, kdo rozplétal za vonných nocí kadeře tvoje a polibkem žehnal hlavě tvé, když kladla se na ňadra jeho?
Kleopatra. Byl sotva konsul neb vládce orientu!
Eloa. Byl více.
Messalina. Chceš žerty strojiti? Také dobře. Jest mi vhod pobaviti se povídkou tvé lásky. Tys milovala –
218 Eloa. Satana!
(Všeobecný úžas – němé strnutí. Po chvíli Messalina zdlouhavým a chvějícím se hlasem.)
Messalina. A miluješ jej posud?
Eloa. Miluju! (Hvězda na čele jejím zaplane novým leskem.)
Messalina. A jakou obět přinesla jsi lásce své?
Eloa. Zapřela jsem boha Stvořitele svého, opustila ráj, domov svůj, šla za ním v tato místa hrůzy, kde vládne zločin a smrt.
Messalina. A nelitovala jsi nikdy a nelituješ skutku svého?
Eloa. Lkala jsem bolem jako vy, zoufala jsem jako vy, ale milovala jsem více nežli vy. Že jsem šla za ním, toho jsem nikdy nelitovala a litovati nebudu. Byl to jen nutný krok mé veliké lásky a každá z vás by vskutku milujíc učinila rovněž. (Hvězda na čele jejím hoří jasným plamenem.)
Messalina (v stále rostoucím obdivu). A věděla jsi, kdo jest on? Věděla jsi, co čeká tebe? A šla jsi za ním sem, nečekajíc ničeho za lásku svou než utrpení a zatracení?
219 Eloa. Věděla, šla.
Messalina. Ejhle, světice! Anděl nebes navštívil hlubiny pekla. Proč nevzletneš vzhůru k světlu, kde domov tvůj? Proč vlečeš azurnou peruť svou kalem naší nečisté vášně? Proč mluvíš s námi, kteří jsme bláto, uhnětené rukou Beliala? My bychom měli střežiti lože jeho, ale nikdy ty svatá a nevinná. A jak se zrodila láska tvá? Co kynulo ti v jeho náručí?
Eloa. Bloudil kol ráje veliký, krásný, smutný jako den v podjeseni, kdy mlhy leží na lesích, a poslední roj čápů tíhne k pyramidám. Byl vyhoštěn z edenu. Každý bál se ho, chmurné křídlo jeho v letu zastínilo zemi a andělé uhýbali se mu na tisíc mil. Pýcha ležela na čele jeho jako diadem a pohrdání v srdci jeho jako basaltový sloup. I jala mne lítost s ním a nekonečné slitování se zavržením jeho. Láska vzňala se v hrudi mé, stala se bohem mým a řekla: Jdi za ním a já jsem šla!
Mesalina (klesne k nohám Eloy líbajíc roucho její). Ó požehnej mne paprskem své svaté, veliké, jedině pravé lásky! Pohledni na mne okem andělským, ať smyješ kal hanby mé! Hle, neznala jsem slz, a nyní řinou se jako dlouho zadržené ručeje přes tváře mé. O svatá, veliká ženo!
Eloa (skloní se, zvedne Messalinu a políbí ji v čelo). I ty lituješ – vím, že odpouští se litujícím. Kdesi vysloveno bylo, že těm, jenž mnoho milují, mnoho se odpouští. Kdy přijde, nelhala-li slova tato, hodina vykoupení?
220 Mesalina (v slzách). Ne, nechci vykoupení víc, po boku tvém chci jen odpuštění, očištění.
Hlas s hora. Ejhle, Magdalena Gehenny.
* (Nejhlubší propasti pekla. Pusté rozvaliny skal. Horem prokmitá slabý kmit světla. Na velikém z černých balvanů navaleném trůnu sedí Satan. Podpírá hlavu u dlaň ponořen v hluboké dumy. Eloa sedí níže na kameni u nohou jeho. Blíží se jitro.)
Hlasy demonů. Odpočívá na polštáři síly a velikosti své hrozný a nepřemožený. Což jemu obloha s hvězdnými světy? Pro kratochvíl jemu stvořena jest země, myšlenky jeho rozlity jsou po ní a v srdcích synů lidských zapustily kořeny své, a každý, kdo se rodí, poddaným jeho jest juž v lůně matky své.
Jiné hlasy. Jeho každý straní se, potají a s třesením vyslovuje jméno jeho, křižuje se při vzpomínce na něho, ale zatím kde můžemůže, líbá paty jemu: lakomec v zamčené komnatě u stohu zlata a král na trůnu podpisující rozsudky smrti. On jest pravé srdce světa, tluky milionů srdcí řídí jeho dech. Kdo může říci: není ho? Když bůh řekne ano, on odpoví ne a svět chvěje se na vahadle nevěda, kam nakloniti se v běhu svém.
Jiné hlasy. On zná všecky poklady země, ví, kde spějí zasypány od pravěku sen tuhý zapomnění; modrým plamínkem kmitá se v rozvalinách, a bludička letící močálem jest jiskra 221 spadlá z lemu dračích křídel jeho. On vede dýku vražedníka k srdci oběti vyvolené, on křičí na náměsíčníka bloudícího po střechách, by vzbudě se, padl na dlažbu, umřel v hříších a stal se tak jeho obětí. Když letí světem, podobá se let jeho letu havrana veslujícího tiše podzimním vzduchem.
Jiné hlasy. On rozsvěcuje jiskru rozkoše ve vyhaslém oku nevěstky a lampu za záclonami okénka jejího, on ladí struny šumařovy v bujné veselí, míchá karty neviděn za stolem karbaníků, a drží škrabošku mračen před tvář měsíce, by nevytrhoval samovraha svitem svým z práce jeho.
Jiné hlasy. Opásán jest nesčetnými legiemi věrných svých, on pohne brvou svou a peklo se třese, on udeří do skal a proudy ohně řinou se z nich. Časem letí až k prahu edenu a hvězdy jsou z dráhy jemu. Na vyhaslé vlasatici odpočine umdlený letem a do měsíce složí hlavu svou těžkou myšlenkami. A harfy nebeské smutněji znějí a chvějí se v ruce nebešťanů, a duch světa pevněji tiskne žezlo své.
Jiné hlasy. On vlévá jedové šťávy v květy belladonny a krvavé mšice usazuje v neposvěcené hostie chrámů a kaplí, že lidé vidouce je při pozdvihování myslí, že potí se poznovu krví tělo Spasitelovo, a kněz podvodný využitkuje úkaz ten jako zázrak nebes a pracuje společně s ním k záhubě tisíců.
Jiné hlasy. On přesazuje v noci mezníky polí, by ve svár vznítil sousedy, střásá rosu z pole jich a rez hází na listí sadů 222 jejich, před duši spícího mnicha kouzlí luzné obrazy a čtrnáctileté dívky vytrhuje z modlitby večerní. –
Jiné hlasy. On na malíku prstu svého unesl by svět a dechem jediným schvěl by jej do hlubiny chaosu. A při všem větší jest, neb radosti nepoznal. Závist a pýcha jsou mramoroví lvi, držící trůn moci jeho, on....on...
Satan (náhle se vzpřímiv, hrozným hlasem). Ticho! Nejsem pán edenu, by lichotnými popěvky se lahoditi mělo sluchu mému. Ticho ještě jednou! Řekněte, že jsem veliký v moci své a hrozný v hněvu svém, ale ty chvalozpěvy přenechte těm, kdo z dlouhé chvíle koří se tomu, jejž těší jejich pokoření. – Mně netřeba kadidla a písní. Duma jako mrak lehla na čelo mé – Eloa!
Eloa. Zde jsem, pane a miláčku můj. Mučí tě hrozný sen? Mám snad setříti také krůpěje potu se skrání tvých?
Satan. Jsem umdlený jako lev pouště po celodenní honbě. Počítati oběti své bolí mne. Nevím, čím to jest, že staré báje léhají na mozek můj. Chtěl bych zapomenouti – ale nemohu. Zda ty jsi zapomněla?
Eloa. I ve sny moje hrají všecka kouzla edenu barvami svůdnými, leč v skutečnosti veliká láska k tobě zaplašuje přeludy snů, nedoufám ani nevzpomínám.
223 Satan. Rci pravdu, Eloa, miluješ mne posud,posud jako v chvíli oné, kdy vypuzena z edenu jsi sestupovala po pravici mé v brány tyto, kdy prvním polibkem naším se zachvělo peklo?
Eloa. Miluju tě. Muky tvoje jsou bolestí mou a beznaděj tvá mění se v zoufalost v očích mých.
Satan. Nikdy jsem ničeho nelitoval. Vždy radost měl jsem z oběti své, ale dětinná, nevinná a přec tak silná láska tvá vzbudila první jiskru soucitu ve srdci mém. Soucit v srdci Satana! Leč nediv se, ztratil jsem mnoho pádem svým z moci své, uštván jsem jako slon, jejž honí třetí den bez ustání bambusovými močály. Jak sestárlý, sešedivělý lev jsem, jenž zaleze v sluji svou a bruče rozpomíná se na první své lupy a výboje. Ó jak dávno tomu, co svedl jsem Evu, jak dávno tomu, co pokoušel jsem na poušti Syna člověka! Tenkrát lámal dech můj cedry libanské a pod krokem nohy mé duněla země... Ty mne tedy miluješ posud stejně? Ty bys mne neopustila v pádu a pohanění mém?
Eloa. Což zapomněl jsi, že jsem šla za tebou v říše tmy – a mohla jsem se obrátiti stojíc na prahu ráje. Ty ale jsi řekl a já jsem šla. Ty oblažen jsi, může-li v mukách našich býti řeč o blaženosti, přítomností mou, a já zůstanu.
Satan. Jsem drsný v slovech svých a spurný v chování svém, Eloa, ale kdybych plakati uměl, viděla bys, jak tě miluju. 224 Slož hlavu na srdce mé a setři pot s čela mého. Duma jako sen těžká padá jako krůpěje síry na víčka moje. (Usne. Eloa stírá krůpěje potu s jeho čela.)
Hlasy se stran. Hle, jak leží na srdci jeho jako požehnání nebes, jako paprslek měsíce na černé skále, jako hvězda jitřenka v náručí noci, jako bílá, snivá růže planá u černého, krví zbroceného špalku popravního. Sen padl na víčka jeho, růžemi ona protkává mlhy jeho a vzdechy její jsou hudbou jeho netopýřím uším. Kolébá se nad ním jako lilie nad močálem. Snad podaří se jí láskou obměkčiti lví duši jeho, zjemniti ostří hněvu a neškodným učiniti jed závisti.
Hlas s hora. Eloa!
Eloa. Kdo jsi, jenž voláš mne?
Hlas s hora. Pán slitoval se nad utrpením tvým. Slzy a vzdechy tvoje došly k trůnu jeho. Odpustil tobě a dovoluje ti vrátiti se v sesterský kruh andělů a vyvolených jeho. On těžkou mdlobou ranil Satana a skrze mraky střel dráhu pro anděly, aby vytáhli tebe z místa temnosti. Jsi rozhodnuta jíti za mnou?
Eloa (v hrozném boji zápasíc klesne k zemi, zastře rukama obličej).
Hlas. Jsi rozhodnuta?
Eloa (pohlednouc na Satana; odhodlaně). Jsem!
225 Hlas. Řetěz učinili jsme z křídel svých a snášíme se k tobě v hlubiny pekla, podej ruky nám, ať vytáhneme tě z dna propasti.
(Tiché, veliké blesky ozařují scenu, Eloa uchvátí spícího Satana v náručí )a přikryje ho křídlem svým.
Eloa. Cítím sílu milionů v pažích svých, oheň, jenž plál v nitru země, jiskrou jest proti varu kypícímu v žilách mých. Hle, jak skrývá unavenou hlavu svou v ňádra má! Jak leží tiše na mé hrudi, kolos – a přec tak velebný a sličný i v pokoření svém. Lásko! ty jediný a největší bože světa, teď mne neopouštěj!
(Blesky rostou, nad skalami míhají se bílé perutě andělů, země se chvěje.)
Hlas s hora. Zde jsme, jak přikázal nám Pán. Dej ruku, Eloa. Juž vznášíme se nad propastmi. Tíže přibývá. Leč hleď výše k světlu!
* (Éther. Mezi nebem a zemí. Hluboko dole vrcholy pekelných hradeb a hor. Blesky se množí, zároveň ale kvapně roste svit jitra. Andělé vznášejí se s Eloou, jež drží v objetí spícího Satana ve výši.)
Hlas ze sboru andělů. Jsme na prahu hvězdného prostoru. Leč nechápu tíži břemene našeho. Sebeřte síly své a pomněte, že vůle Nejvyššího jest silou vaší.
226 Hlas s hora. Stůjte! Eloa! Co jsi učinila? Chceš snad oklamati největší moudrost a vševědoucnost? Spusť peruť svou a před tváří nebes i země zardi se ze skutku svého! Zda neslyšela jsi hlas andělův, jenž pravil, zda chceš opustiti peklo, a ty smělá odvažuješ se nésti je v klínu svém až k zápraží edenu? Jen z veliké lásky k tobě pamětliv božského původu tvého, volá tě otec světla k sobě. Nuž odřekni se slepé lásky své, pojď sama za průvodci svými, anebo sletni desetkrát hlouběji i s miláčkem svým, abyste zatraceni byli na věky!
Hlasy ze stran a s hora. Eloa! Eloa!
Eloa (v největších mukách zvedne zaslzený obličej k nebi). Otče světla! Jsi-li láskou, zapřísahám tě světem, jenž pode mnou tratí se v čistý éther tvůj, sluncem, jež udržuje v plameni jiskra oka tvého, hvězdou, jíž dráhy vykázal jsi, a živly, jež jako poslušní psi tichnou a vstávají na pokyn tvůj! Zapřísahám tě člověkem, dědicem slávy tvé, zapřísahám tě pádem, utrpením, vykoupením jeho, láskou tvou, již nazývají synem tvým a radou věhlasu tvého, jež letla jako bílá holubice nad vody potopy. Ó jestli kdy smiloval jsi se a odpustil – smiluj se a odpusť naposled! Pohni brvou oka svého a zlo zmizí ze světa, a tento neskrocený lev pekelné Sahary bude lízati ruce tvé oblité světlem. Smilování! Smilování!
Hlas s hora. Opusť Satana a vrať se v dědictví slávy své, v světlo nesmrtelnosti své – anebo leť zpět v klín propastí.
227 Eloa (zadívá se bolestně na spícího Satana, slza skane na jeho obličej. – Po dlouhém boji praví tiše, ale s pevnou, smutnou resignací.) Není vůbec lásky. Vrátíme se v tmy. (Andělé se rozptylují na vše strany a prchají od ní. Ona juž klesá hloub. Setmělo se, z dálky se ozývají rány hromu.)
Hlasy. Eloa! Eloa! Sám Jehova truchlí nad pádem tvým, nebesa chvějí se a svatí a andělové pláčí!
Eloa (v zoufalství). A přece neznají smilování!
(V tom zaplane hvězda na čele jejím diamantovým leskem a hází kol oslňující blesky. Novou silou vztyčí se Eloa, spustí peruť svou a oblévá Satana paprsky světla.)
Hlasy s hora. Vykoupení! Odpuštění! Smíření!
Jeden hlas. Země vykoupena jest láskou, láska ženy – anděla – vykoupila a posvětila peklo. Láska tvoje přemohla spravedlnost Nejvyššího. Hle, rozkázal andělům svým, by zbořili sluje a propasti Gehenny. Slyš hlomoz bořících kladiv jejich! Pojď vzhůru k světlu!
(Východ. Blesky zhasínají. Eloa oblita světlem povznáší Satana, jehož dračí křídla se mění zvolna v azurová, střásajíce duhy každým pohnutím.)
Satan (probuzen). Co se děje se mnou? Starý hněv prchá z ňader mých jako bouře letního večera k horám. Mohu patřiti do světla 228 jako před tisíci a tisíci lety a nezachvěju se bolestí a hrůzou. Kol mne éther a hvězdy. Slyším šumot perutí andělských a hlas boha v mraku nebyl více hrozný uchu mému. Spím na srdci tvém, Eloa, jako jarní květ na prsou země, a ticho svatvečera rozkládá se duší mou. Co jsi se mnou učinila, Eloa?
Hlasy z dola. Vykoupení, spasení, odpuštění! Není pekla více!
(Jest slyšeti dunění padajících skal a zasypávání propastí. Dvojím obloukem vznášejí se k nebi očištěné duše zatracených.)
Hlas s hora. Hossanah! Hossanah!
Eloa. Slyším opět hymnus andělských sborů. Slyš to hřímavé, nekonečné allelujah! Evangelium lásky snáší se v písni té s nebes, a země mládne, slyšíc dozvuk jeho. Hleď výše v světlo!
Satan (pozvedá blesky ozářenou tvář výše, nebesa se otvírají, mrak z perutí andělských rozkládá se před ním jak cesta k edenu. Eloa povznáší jej výše, až zmizí všecko v oblacích).
229 OBSAH.
Israfel7 Narození Sakuntaly29 Smrt Aischyla49 Sandalfon81 Maria Aegyptiaca101 Pokání Dona Juana143 Mythus o víně163 Eloa, fragment pekelné komedie. (Mysterium)185
E: sf; 2004 [230]