Pietas

Pietas
Na klíně drží tělo zsinalé, ztrnule oči shlížejí: tu leží štěstí její skonalé, hrob sladký její nadějí! A rána vedle rány, chlípí krev, a mezi nimi kal je slin; hle, co tak milovala, jaký zjev! jejího lůna vlastní syn. A hoře roste k srdce hlubinám, mé hoře nerozlučné s ním; ten každý rys, kde teče hnis, ó znám, ta znetvořená podoba, ó vím! Mé oči vytřeštěny, Maria! to tělo, jež tvůj chová klín, to není Ježíš tvůj, ne, to jsem já, tvůj zatracený, přec však syn. Mně není podoby, ni krásy ne, ty rány sázel hřích a svět; mně naděj života už nekyne. – Kdo na tvůj klín mne z bahna zved’?! 29 Mne odvrz pryč, svůj neposkvrňuj klín, tys svatou, čistou lilijí; neb poskvrňuje i můj pouhý stín, spusť rámě, jež mne ovijí. Jak pevně drží ztuhlé objetí! kam bolestný se vpijí hled: ó žár, ó led, ó slast, ó prokletí! chce klnout, modlí se však ret. Pláč rozhlodaná ňadra divě zdvih', slz nalil v zrak, v číš jak oleje; zřím nebe v očích Matky přečistých, vsak ne už pro mé naděje. Z hnisavých úst mých, Matko, jméno tvé jak zlatá růže vykvete, jest sladký pohled tvůj, jenž k tobě zve; však pozdě jest – má dráha ujeta... A přec mne na svém klíně zesnout nech života den můj poslední: balsámem lásky pomaž ran mých všech, den třetí – pro mé vzkříšení?! 30