Holubičko!

Xaver Dvořák

Holubičko!
Tak nade mnou, ó Holubičko, svá křídla prostři bílá, tak přes můj život, co mi zbývá, svou zář liň,liň do mých cest jak rosu dešti s křidel, co tu zprahlo jest, ať milostí tvou pookřívá. Buď hvězdou tříkrálovou chodci, jenž toužil v srdce zmatku dni, noci po nebeské zvěsti; můj bludný krok jde za Tebou tak důvěrně a celou duši svou tou nadějí zas cítím kvésti. Je mořem svět, můj život v něm je lodí, Tvá záře bílou plachtou zachytla se na ní; jak milostí se Tvojí vzdula, je překonán už mrtvý bod a z bolestných všech nepohod teď loď má za Tebou se hnula. A minulost se ztrácí za ní jak vyhnanství břeh strastiplný; jest nedaleko zaslíbená země, zřít na obzoru skvoucí pruh, v mém srdci hnul se kompas sladkých tuch a věčna mír – se prostřel ve mně. 48