Ve vyhnanství

Ve vyhnanství
Jak z jiného bys světa vyděděna, od neznámých břehů odplavena, má duše, jsi ty samý stesk! jak v bolesti by, pro niž není jména, ty v bludišti jdeš našich stezk. Své oči vyděšené hrůzou kraje, vždy pozdvižené k nebi, jak bys ráje tam tušila ti uzamčených bran! Co v tobě dřímá, jaká pohádka je? sen, jenž byl náhle ztroskotán?! Strom v květech zašumí či ševel v křoví, hned nasloucháš, snů plná, co ti poví, hned nad pramenem stavíš krok, dech tajíš, na smích jeho zvonečkový, a dumáš, nad jeho se chýlíc tok. Den sluncem přioděli a blankyt hoří, červánků ohně planou na pohoří, v noc vyhrne se sláva hvězd, hned křídel vzpomínka se z tebe noří, však tělem spoutána, jak chceš se vznést? 67 A večeravečera, když táhnou měkké stíny, zpěv ptačí očaruje hvozdu klíny, zas teskníš, zaúpí tvůj vzdech! to vzbudil se as – které domoviny! – hlas nezapomenutelných ti ech?! Jak slepec tápeš stále, ať jdou léta, ni jedno z jar zde pro tebe nerozkvétá, ó sirá, kdy a kde tvá skoná pout? Kdy uzříš loď, jež pluje z tvého světa, kam toužíš s břehů našich odeplout! – – Nad rakví stanul jsem sám v bolném snění, ty bledé tahy zřím, to uklidnění... ó duše, ptám se, rci mi teď: loď připlula už tvého navrácení? a ty sem vepsala’s tu odpověď?! 68