V adoraci

Xaver Dvořák

V adoraci
Jak dětskou košilku tu hostij bílou Tys oblek’ přes neporušitelné Své tělo, jež svítí jako slunce, převyšuje silou svěc světlo, jež v něm potemnělo. Zdá mi se, že Tvůj dětský smích teď s hůry vlaje, kam z tabernaklu vystoupil jsi svěží, bys přehlédl náš dav, jenž naříkaje zde na kamenech chrámu drsných leží. Tvá jasnost a Tvůj šťastný smích nám praví: Zas buďte dětmi! Zpět zas k nevinnosti! Svou duši skrz křest kajícnosti žhavý jak v košilku oblecte do milosti. A navrátí se klid vám, pokoj v nitro a štěstí zář se vleje v hloubky vašich očí, z tmy bolestí se rozední vám sladké jitro, kde trny byly, zrak váš růže zočí. A radost smích váš dětský rozehraje jak kdysi, ještě v klínu vaší matky! Má krev je víno, jež jen pro vás zraje, a v potu tváři Já jsem chléb váš sladký! 78