Cestou.

Jaroslav Vrchlický

Cestou.
Ze tříště skal a srázných tesů, kde potůčky mech vpijel, a z dumné noci starých lesů vlak náhle v pole vyjel. Jich řada v dálce obzor splítá, ni buk v nich ani lípa; na pravé straně lány žita, na levé samá řípa. A krajinou na pohled chudou vlak dál hřmí a se točí, až přítel můj tou znaven nudou leh’ v kout a zavřel oči. Já dojat zřel ty lány prosté, jež projeli jsme letem, a žehnal jsem jim, neb z nich roste chleb, zdraví našim dětem. [13]