Z Ghetta.

Jaroslav Vrchlický

Z Ghetta.
To v parném bylo odpoledni léta, kdy do uliček zabloudil jsem Ghetta, v siť křivolakou nachýlených domů a špinavých, kam hukem dálných hromů zněl vozů hlomoz, tlumen křikem dětí. Zde v směsi odpadků a rumů, smetí jsem viděl v shluku, povyku a křiku, jak uštvanou výsměšky uličníků scse potáceti ženu. Obraz děsný! Ve žluté tváři slední zbytky Vesny se ztrácely pod špíny husté šeří, ve vlasech rozcuchaných množství peří, šat záplata a chůze vrávoravá. A výsměch výrostků kol neustává. Proč smáli se, já zvědav byl a blíže jsem přihlédnul a poznal, svatá tíže, tíž mateřství pod clonou vetchých cárů, že tak ji zhnětla, zbavila všech tvarů, [41] že mohla v laciný být posměch luze, a v tom, co v žití nejsvětéjšínejsvětější, k hrůze. V dům starý vešla provázena skřekem. A já jsem v duši splakal nad člověkem a ono místo písma šlo mi hlavou, kde člověk korunován ctí a slávou jest málo menší andělů tvých, Pane! Taj nevystihlý sfingy nezbádané mne schvátil a já snil, jak z také ženy, jíž mnohý surový škleb ve tvář hodilhodil, v čas, celý svět kdy v tmu byl pohroužený, jak zoře jitra – Spinoza se zrodil. 42