Staveniště.

Staveniště.
Dům starý bourají; už místy je střecha dole, azur čistý se dívá v šerých jizeb klín, nad nimi mraky v letu stanou, na tapetu zří malovanou, tu skvrnitou, tam potrhanou a vrhají tam černý stín. Jak po požáru stěny holé ční k nebi, obrazy z nich dole, směs rumu v dveřích veliká jen stále roste pod ranami, pod nimiž chví se oken rámy i prohnilé juž stropu trámy, jež rve a trhá motyka. Strom sousedního sadu dívá se zvědav sem a hlavou kývá, pták polekán sem zaletí; strom vzdychne: „Co se tu vše stalo!“ [48] Pták: „Tady se kdys milovalo!“ A vítr: „Věru jak to málo, co trvá v lidské paměti!“ A křik a hlomoz dále hlučí, sta motyk tu a kladiv zvučí a seker pád a píly hvizd a lidských bludů, lidské práce, snů, vášní, bojů, resignace se hroutí jedna dekorace a z knihy města rve se list. Zda z těch, již pracují tu v potu, kdos jedinou jen pojme notu té dozpívané písně zde? Dav hlučí dále, kol se rojí a mechanicky, kola v stroji, za prací svojí v léta znoji bez myšlenky jak ve snách jde. A přece za tím oknem tady zřel často k hvězdám snílek mladý, tam sladký lampy hořel svit, a vedle v jizbě dívka dlela, ve zlatých vlasech ukláněla za květináčem úběl čela na jehly jednotvárný kmit. 49 Co výbojných snů, touhy sladké, jak dlouhé boje, štěstí krátké zde choval tento starý dům, v němž schodiště, práh, stěna holá jsou románu jen kapitola, jenž nedožit, jen vyčtěn zpola, se rozpadává v prach a rum. A brzy nových trámů řada na obrovitou síť se spřádá a brzy v obzor mlhavý, jejž kouř a dusná pára kryjí, pro chmurnou žití poesii se nové jeviště tu sbíjí, a herci – ti se dostaví. A nový shon a práce nová a hlasný pláč, bol beze slova v dům nový budou slavit vjezd. A pak se zavrou okna, dvéře, a co se bude hráti v šeře, jen tuší, kdo se tudy béře kol spících domů v záři hvězd. 50