Dvě sestry.

Jaroslav Vrchlický

Dvě sestry.
Sad v lesku jitra plál a smál se celý: Jak smaragdy trávníky velké skvěly se v slunci, rosa v brillantovém prachu na lupení se chvěla v zlatě, nachu, květ každý otvíral se, písek planul na cestách, v koleje jichž deštěm kanul květ jasmínu a střemchy, čilimníku. U vodometu vrabců zástup v křiku se koupal, čechraje si šedé peří a travou pod stromy, kde stín se šeříšeří, kos vážný procházel se mlčenlivě. Co šťastný zrak můj těkal v zkvětlé nivě, dvě dívky kráčet zřel jsem vedle sebe. Šly tiše, v očích obou plálo nebe, jak sestry dvě: Ta jedna zlatovlasá a černobrvka druhá, jedna krása jim spala v tváři, vzrůstu, pružné chůzi. Květ sklonil se k nim a pták na haluzi se v písni zastavil. I šly tak spolu jak tichá hudba, na jediném stvolu [58] jak dva by se to květy povznášely, jak všecky krásy parku toho, stmělý stín s jasem, ptáků zpěv, lesk, vůně celá, by proměnily se v dvě dívčí těla, jak duše přírody by v lidském hávu se kmitla v nich. Tak přes zkvětlou šly trávu smích na rtu, v tazích jas a slunce v očích, ve chůzi hudbu, květy ve vrkočích. 59