Dětský motiv.

Dětský motiv.
Náš hoch jak jabloňový květ, od rána div mu stačí svět a věru, jest ho plný dům, až často v neklid sousedům. A tak to chodí celý den, kde jaká hračka musí ven, tu železnice, most se zdvih’, a tunel udělán jest z knih. Na řadu přijdou vojáci; kde jaká skříň, tu zobrací, pak vystřídá se kruh a míč, a trubka, koník, hrábě, rýč. Vše prolez’ již a všady vnik’, zní všady jeho smích a křik, vstříc každému jde k schodům až, všem otvírá jak domu stráž. 122 Však sotva večer s davem hvězd se skloní v okno, umdlen jest, vše z ruček padá bez vlády, a vázne řeč i nápady. Jak vesel byl, tak mlkne teď, víc nedá na nic odpověď, o léta zdá se starší být, mdlý, touží jen se přitulit. Postýlka – meta jediná, tu často v pláči usíná... Proč nad ním nejvíc dojat jsem, když znaven klesá zmožen snem? Víc dojat v duše hluboku než dřív, kdy řádil v poskoku, mně dražší v chvíli zemdlení, než v děcka jarém bouření? A pohnut ptám se, čím to, čím? Ó, v děcku jasný symbol zřím celého žití v jednom dnu, taj vidím, který ústí v snu. Mlád člověk, co vše chtěl a zmoh’! Leč pozděj zmdlívá jak ten hoch, vše padá z ruky, mlhavý svět kolem, nic nás nebaví. 123 Jen k někomu se přitulit, to poslední jest ještě cit... Však dítě, nechci dumou svou tvou radost kalit nevinnou. Ta zítra vstane novým dnem. Já radost mám, že v tobě jsem, že z tebe mohu čerpat zas dál k žití sílu, chuť a jas! 124