NAREDA.

NAREDA.
Brahmani, kteří bděli ve pralese od večera až k ránu, kolem skrání,skrání jimž letěl čas, jsa roven divé káni, dech cítili vát hvozdem. V svatém děse druh kynul druhu, v tiché rozmlouvání se dali pozděj, když van dozněl v houští, jak s pinií,pinií když jehličí se spouští. První: Ten dech já znám, je silný, kmeny kácí, zem pod ním zachvívá se, větrem třtina, sfer hudba vířivá je před ním líná: To Brahma v prazdroj Božství v něm se vrací. Kdo jednou slyšel jej, vždy rozpomíná se naň. Kondorů stádo, když s hor letí, stem křídel vzduch tak nemůž rozechvěti. [3] Druhý: Máš pravdu, bratře! Otec náš to, Brahma, sto billionů let má zapotřebí, by v prazdroj Božství vnik, spočinul v nebi. V své skrýši tigr, u pramene lama se chvějí hrůzou a nám, z jeho lebi již vznikli jsme, mráz děsu běží zády jak mrazné Himalajské vodopády. Třetí: Kdo viděl jej? Jest veliký a hrozný, z úst jeho tekou Vedy, čtyři řeky; a líbezný jest, tak že, co zvem vděky, květ lotosu i dívčích ňader hrozny, vše má v něm původ; okamžik i věky! Dav nevidí jej, pouhou jeho chůzí by ztrnul, prachem stal se v spárech hrůzy. Čtvrtý: Jdu za ním touto cestou tajůplnou, s ním totožním se, jeho syn jsem v pýše, vím, ňadry mými jeho oddech dýše, a tryská mozkem, živé krve vlnou. Jej cítím všady a se chvěju tiše. Jej nezřímnezřím, a přec kol jej vidím všady, v svém díle živ se k Otci vrací mladý. 4 Pátý: To mysterium Božství. Neviděno vždy zůstane. Však člověk vidět musí, by věřit mohl. Vše taj velký dusí, a neznámé jest smrtelníků věno. Ó děsná nejistoto! Všeho kusy, ne celek vidím – a přec Bůh je kolem, což necítíte strašný dech vlát polem? Šestý: Ó vidět! Vidět jednou jen tvář Božství! Nechť třebas z čela Brahmana jsme vstali, před jeho tváří z nás je každý malý, a zrnko písku v jeho divů množství, ty blabuň, on se kaskadami valí, on roste v moře a pohltí tebe, a kol jen moře jest a nad ním nebe. Sedmý: Dál tvoří Bůh, kde naše mysl líná... Chceš v slunce zřít? – Hned mhou se zrak ti zkalí, však v zdroji jeho obličej zříš z dáli, a brvou nehneš. Brahma poslal syna, v něm celý jest, ač v clonu těla halí se jako my, ó vítejme jej s díkem! Nareda Otcovým jest prostředníkem. 5 Osmý: Jej znáte všichni, chodí často hvozdy, čím ret náš chví se, jemu zní to z duše, a slova jeho jako šípy z kuše jsou v srdcích pevná, učí písním drozdy, jím plod má fík a květ má planá hruše; do sítí zavěsil on harfu dvojí, kam vítr sahá umnou rukou svojí. Devátý: Kde nelze Otce strašlivou tvář snésti, tam vítán vlídný Syna úsměv sladký, jej čtete v tazích dítěte i matky, a my jej zovem splnění snů, štěstí. Nareda stojí u vrat každé chatky, on myje poutníkovi nohy prašné, snů můry s víček zahání mu strašné. Desátý: On nadšením jest v každé lidské hrudi; co vykonáno velkého, šlo z dlaně té milostné, jež krmí v noci laně, a k ránu v hnízdech spící ptáky budí. Tvář Otce v Noci achatové bráně se ztrácí v mhách, však Synova tvář hoří, v červáncích jitra plá od moře k moři. 6 Jedenáctý: On neumře, neb on je duše světa, a snivý měsíc lidských ňader milý, ku bdícím Brahmanům se v hvězdách chýlí, a v modrém oku lotosovém zkvétá; on prazdroj útěchy jest, prazdroj síly, vždy zjeví se, když máš jej zapotřebí; zde zůstává, když Otec ztracen v nebi. Dvanáctý: Jím pouze strašlivý dech Boha snesem, jenž cedry hroutí jak hroch tenké mlází, jak terč on k slunci naši bytost hází, až chvalozpěv náš rozšumí se lesem. Nareda s námi! Pějte! Slunce vzchází! Nareda, Brahmana syn velký s námi, zří na nás květy a zří drahokamy. * Tak hovořili bdící ve pralese, co nad jich hlavou táhlo těžké vání jak temné dunění, čas, roven káni, máv křídly jen – a ticho, v svatém děse kol mech se třás jak ňader oddychání, v tom Brahmani, již v propasti dum dleli, rty Božství cítili spět svými čely. 7