VZKŘÍŠENÍ.
Zdrán svými nepřátely,
a bídně zdeptán v prach,
kdys básník, orel smělý,
dnes, v hrudi steré střely,
jsem ležel na marách.
Ni známky o životě,
vše za mnou shon a vír.
Já propadl již hmotě,
a v každé kosmu notě
jsem slyšel: Mír, jen mír!
Tu kdosi přišel ke mně
a tiše vztáhnul dlaň.
Kol voněla hned země,
a kvetla, sotva jemně
on pohladil mou skráň.
[47]
Kdo byl to? Svatá láska,
či vlastní pýchy cit?
Či slední k žití páska?
Má smrt jen byla maska,
já cítil: Musím žít!
Jak Ježíš Lazarovi
„Vstaň!“ hlasem něhy děl,
kdos mystickými slovy
mně vdechl život nový,
a já jsem za ním šel.
A teď, co prší kolem,
ať kámen nebo kal,
mnou nehne, liljí polem
jdu tiše, netknut bolem,
za novým cílem dál...
48