MOST DUŠE.

MOST DUŠE. (Obraz Maxe PirneraPirnera.) – Williamu Ritterovi. –
Ó Psyché, dítě nadpozemských luhů, s azurných říší, s hvězd a sluncí moře k nám odsouzena v stálý trud a hoře, ty, zvyklá pod nohami nésti duhu, teď šlapati máš skutečnosti bláto, a zapomnít, co velké jest a svato, a zmítat se vždy v svojí vazby kruhu? Máš etherickou nohou přes most Žití se pustiti? On rozvalen jest zpola, a kolem skála neúrodná, holá, a pod obloukem, kterým azur svítí, tě divná společnost a směšná čeká. Však nutnost velí. Vzbouřená jest řeka, ať chceš, neb nechceš, dívko, musíš jíti! Tam aristarchů obec ku poradě se vážně sešla, satyři to v říze hlubokých mudrců. Jak divně, cize k jich břichu a k jich oholené bradě tvůj vítězný let silfy v souzvuk hraje! Ty v očích edenu máš celé ráje, co fauni hýří ve tvé božské vnadě. 113 Než, dítě, přejdeš Nutnosti most krutý, zvíš, co to značí, „šlapat cizí schody“, zvíš, co to broditi se krve brody, nad nimiž trůní Osud nepohnutý; zvíš, co to stojí, vzdušná míti křídla, jak dbáti starých dravců na osidla, jak jíti vedle – požadavků mody. Jdeš lehkou nohou, Parnasská ty vílo! Dav dole kupí se a nosy krčí, a šklebí se a odvrací a vrčí, neb jemu platí jen, co jednou bylo. Ty různotvárná, pestrá, jednou nohou most přeletíš, svou vedena jen vlohou, nad hlupců škleb ty zvítězíš, ó Sílo! 114