ÚZKOST.

ÚZKOST.
Ó znám ji, znám tu masku Medusy a v její tvář již patřím bez hrůzy; však vždycky ptám se, kde se tu jen vzala? Zpod kvítí odhrnuvší jeho list v můj zřela zrak tak dětinský a čist, jak malá Smrtka přede mnou již stála. A rostla v kostlivce, zřím žlutý hnát i důlky oční, v kterých majestát se zničení a hrůzy s děsem snoubí. Cos kolem vlá a to má jmeno Strach, cos kolem lká, to běda! zní i ach! jdouc pravdivě a neuprosně z hloubi. Strach děcka – nezmohlo svou úlohu, děs juna, jenž se tázal po Bohu, a našel prázdno kol i v svojí hrudi; boj dlouhý muže, za ním zoufalost, tak Ugolin svých synů hryzl kost, ten cit je hrozný a tak divně studí... Jak bude zítra, co se stane jen? ta rafij hodin letí... a ten sen, fantomů řada, které zpity šílí... Čest, jmeno, úspěch – vše zoufalá hra, a celý život podemletá kra, jež s děsným rachotem se v trosky chýlí. 138 A marně voláš noc. Kol hluchá báň je nebes, přátelskou jen chytáš dlaň, ta odstrčí tě, dnes tak divně cizí... kol jedno moře vše a nikde břeh, tvá vůle umdlí, bezmocný je vzdech, a slední hvězda ironicky mizí. Bouř pod lebkou! – Zda leb ji vydrží? Jak motýl duše vlá ton nad strží a potácí se v Medusy té spárech... Noc kračíkráčí dál, zhas maják poslední, a počítáš... ó než se rozednírozední, ve vlastních spíše upálíš se žárech. Tu chápeš teprv demonický cit, jímž veden mistr renaissance v štít ji stvořil slavné dráhy na počátku: Tvář zoufalá a děsem dojata ve rámci kučer, jež jsou haďata, se šklebí děsně... zřel v ní onu matku Všechvšech našich pochyb. Budiž, její škleb je rovněž svatý! Co ty křičíš: Chleb! Chleb pro ženu a ubohé své děti!... Jak vozotaj v antickou práskal spřež, by u mety byl první, v žití řež tě ona pohání a vůz tvůj letí! 139