Ekloga letní.

Jaroslav Vrchlický

Ekloga letní.
Sám sobě vrácen, v tůň listí ztracen, za sebou města hlomoz a dým, půl v stínu, půl zlacen ve trávě vysoké na břehu sním. Slunce ať svítí, tráva a kvítí ať dýchá vůní do mojich snů! Můj duch v nich se řítí daleko, daleko do zašlých dnů. K vodě se nahnu, na sebe sáhnu, nahý jsem, z vody jak vystoup jsem, ó k pravěku bahnu pud jakýs nutí mne, políbit zem. [3] Natažen celý v topolů stmělý koš nechám bloudit zdivený zrak, co bzučí kol včely, zlatem plá blatucha, purpurem mák. Jak ležím v stínu, na nohách třtinu a mokrý písek hlubokých vod, po chmeli a vínu do dálky, do houště zrak můj se vbod. Dlouho tam těkám, skoro se lekám, clona těch větví tmavých jak zeď se rozhrne, čekám, – satyr z ní kosmatý vystoupí teď. Cosi tam skočí jako dvou očí stlumených stínem sálavý žár; juž ke mně se točí, z Hellady bratr můj: Zdar tobě, zdar! 4 Gajo, jsem já to? Purpur a zlato v kadeře sype mi Helios; mé moderní bláto mramor je řecký; slyš, zpívá kos! Co se to děje? Cítím, jak spěje žilami línými bujná krev. Mé srdce se chvěje, bachických chorů z dálky zní zpěv. Sterým zní hlasem nad žití kvasem, paianem radosti zabuší, ba, Satyr sám já jsem, polekán sahám si na uši. Ty úží se v hroty, ptáků všech noty, vše napřed já hádám, květů vzrůst, já život jsem hmoty, slyším zdroj šuměti; trávu kol růst. 5 Evoe, blaho! Edenská vláho, vše střásti a být jen člověkem! Ach, Evoe, haho! Musil jsem, musil jsem políbit zem. 6