Volo, volo!

Jaroslav Vrchlický

Volo, volo! (K heslu pod obraz umělcův.)
Zří z rámu svého ztracen v propast snění. Svůj svět má v duši, vůkolní proň není, a přece musí v každém jeho díle, ten, kterým zhrdá, v plném květu, síle, se věčně odrážet a zrcadliti, jak škeble na dně spoustou vodní svítí. Toť jeho věno, úkol, cíl a meta, být v samotě své vykladačem světa, ni vlásku skutečnosti neuzmouti a v ideálu kruh ji pošinouti, by každý řekl: „Ano, takto dýše, tak je a žije!“ Takto orel s výše zří do údolí na rozpjatém křídle. Ó práce tuhá, city dávno stydlé rozdmýchat do varu a překypění! Lesk barev zašlých, mroucích zapomnění zas oživiti v ducha svého výhni, myšlénce říci, libellou se mihni a motýlem po květech citů těkej! O srdcesrdce, buš, o kapko potupotu, stékej! 39 Zde Rhodus tvůj, zde vítěziti třeba pro malé sousto nebeského chleba, dát noci, dny a sednout v trudů kolo. A proto na rám vrýt dal: „Volo, volo!“ Neb chtít je všecko; to juž půl je zdaru, to první k světlu blesk, šleh první k žáru, to první v poušti květ, za kterým duhy se rozvinou. Chtít, jest juž deptat kruhy, a letět cizím světům do objetím. Kdy první: „Chci!“ dí druhé Volo: „Letím!“ 40