Příměří.

Jaroslav Vrchlický

Příměří.
Chvíli boly přestanou, chvíli slzy nekanou, všecko věříš, všecko měříš myslí tichou, oddanou. Ale v hloubi, u dna až, starých vrahů číhá stráž, splítá vínek upomínek, citů, jimiž posud pláš! Chvíli ticho – oddech kol, květiny se nehne stvol, vítr zticha, nezadýchá, v snění stráně, les i dol. Klamné to však příměří, vlastní duch v ně nevěří, nechť sen dlouhý, však zvon touhy brzy v poplach udeří. 92 A zas bouř a řev a ston, jakby hořel Ilion, v jisker dešti, všecko věští děsný zmatek, blízký skon. A ty hledíš v divou řež citů, vášní, kudy jdeš: Braň se! Slyšíš? – Než se ztišíš, tisíckrát zas podlehneš! 93