Sestina.

Sestina.
Sama rci, jak jemná je tvá duše? Jako harfa, přes níž větry běží, zní pod každým jejich doteknutímdoteknutím, zní a zpívá, někdy také pláče, jako nymfa opuštěná v lese, jako echo v řadě strmých skalin. Co v té cestě naší strmých skalin, v kterých lká a kvílí naše duše? Jdeme oba v myšlenek svých lese, cit se staví, myšlenka dál běží, raduje se, častěj ale pláče pod Osudu každým doteknutím. Jako Pygmalion doteknutím chtěl bych mezi tesy strmých skalin v citu záchvěvu a v slzách pláče sochu vzkřísit, která je tvá duše, chtěl bych Hóře, plaše jež kol běží, hnízdo splésti ve svojich dum lese. 102 Neb v mé duši je to jako v lese. Vím to, slovem, zrakem, doteknutím, zimnice mráz přes má záda běží, jako vichr po klavíru skalin: To mou duši hledá tvoje duše, po tvé duši moje duše pláče. Kéž by vzdechy toho mého pláče mohly zníti v samoty tvé lese! Zcela by tvá pochopila duše, každým perutí svých doteknutím, jak lze z toho žití strmých skalin vznést se v azur, žití tep kde běží. Chvíli máme, ale čas ten běží, radosti se vzdejme v chvíli pláče, v troskách snů svých, v poušti citů skalin, zastavme se v upomínek lese, skrání tvých a ňader doteknutím jako socha ožij tvoje duše! Stádem skalin jíti v pustém lese, nediv se, že duše v žalu pláče, běží k cíli, rtů tvých doteknutím. 103