XIV. Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.

Jaroslav Vrchlický

XIV.
Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.

Ach, Eloi! Eloi! Lamma Sabaktani! Tak volal’s, Pane, na svém hrozném kříži. V tom těla, duše volaly vše rány, co hnětlo, rvalo, dralo tě svou tíží! Kdo slyšel Tebe? A Tys přece volal. My rovněž víme, neslyší nás žádný, však touze, volat, nikdo neodolal, nechť mlčí třeba valný prostor zrádný. Co vražděno kdy lidí v hloubi lesů, co vražděno jich v ulic přítmí hluchém, co vražděno ve bitev hromu, děsu, co vražděno, kde vraždí se duch duchem; Aa všichni věděli: Jsme neslyšenineslyšeni, a všichni volali přec k hvězdné výši a věděli, že pomoci tu nenínení, a věděli: Bůh nehne se, nechť slyší. 138 A volali přec. Naše slední věno, náš kvil to vzhůru nad Tvých rájů brány, to poslední z všech svědectví, Tvé jmeno, jenž jsi i nejsi, – Eloi Sabaktani! 139