XV. Cesta do Emaus.

XV.
Cesta do Emaus.
Jak nebe bylo holubí a čisté! – Pod stromy učenníci chvatně spěli do Emaus; k nim’s se přiblížil, ó Kriste! a chodce pouhého jen v tobě zřeli. Tak s tebou šli a hovořili tiše, jak mluvíme s tím, kdo nám padne v cestu, co smutný vítr z prázdných polí dýše a prachem halí dálný výhled k městu. Dnes chmurný den, ač jaro květe všady. „Co nového, zda slyšel jste juž zprávuzprávu, ten ukřižovaný prý rabbi mladý zdvih víko rakve, blesky spjatou hlavu?“ – – ,Vy znali jste jej?‘ – „Ano v dávné době;“ – ,Co tomu říkáte?‘ – A tiší byli, šer na kraj pad a nevěřili sobě a mlčky tajně k druhu druh se chýlí. 140 „Byl buřič prý“ – dí polohlasně jeden. ,Ne, svatý byl!byl!‘ dí druhý čackým hlasem, Byl,Byl oběť, katy k popravišti veden. – Kde pravda?‘ – „Snad to rozhodne se časem.“ A dále šli a On šel mezi nimi. Kraj v jarní náladě byl smutný celý, nad cedry modravé se táhly dýmy, že Bůh jde s nimi – oni nevěděli. „A slyšte, podivné jdou krajem zvěsti. Prý žije zase a zas choré léčí.“ – V tom v stromech vichr divně zašelestí a všickni stanou, umlkují v řeči. „To možné všecko. Prosím vás, co víme? Kde pravda v světě? Vždycky choutkám cizím je dáno v plen, čím žijeme, co zříme? Ó jděte na Sion jak na Garizim, Tajtaj všady spí a taj vždy pánem světa, jen jedno platí: Svědomí mít čisté, já kdybych žít měl nekonečná léta, vždy v posled řeknu: Pravdu děls, ó Kriste!“ 141 „– Dík za to slovo. Myslíte, že žije? Vždyť mrtvého jej kladli ve skal ňadro“ – ,I v mrtvém, věřte, srdce živé bije, když dobro chtěl, jež poslez všeho jádro.‘ A ticho zas a jen se více tmělo a spěli travou do Emaus a polem a nezřeli, jak aureolou čelo se jeho skvělo, záři selo kolem. „Jste cizí zde?“ – ,Je každý v světě cizí.‘ – „Což nepůjdete s námi na večeři?“ – A tento hlas zněl dojemný a ryzí, jak toho hlas, kdo miluje a věří. On s nimi šel a za stůl sedli spolu, chleb podaný on rozlomil a žehnal, tu teprv zřeli božství aureolu a stud a strach a děs jim ve tvář vehnal, Aa nežli mohli zvednouti svých zraků, on žehnaje jak světlý přelud zmizel. Je snadno skolébat se do zázraků, však vědět o tom, to jest pravá svízel. 142 Ó všichni my, kdo chceme cos v své snaze, do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvíli a vizme, kdo se přidruží k nám v drázedráze, a zeptejme se, kdo to s námi pílí? A požehná-li nám též chleba skývu, pak blahoslavme ten svůj život celý! Čím odpykati největší z všech divů: Bůh s námi šel – a my to nevěděli! 143