Legenda.

Jaroslav Vrchlický

Legenda.
Bůh v lidském těle kdysi světem kráčel, své svaté nohy vedrem pouští vláčel. Hnán zvěří a přepaden kočovníky cizího města bránu postih’ právě, než zavřeli ji, hned v zbrojenců davě byl veden v palác, pohostěn byl fíky a mlékem, strdím, umyli mu nohy. Pak sedl k jeho stolu stařec mnohý, jenž vyptával se na vše divná města a jejich lid, kudy jej vedla cesta. A za řečí, co mluvili tak spolu, Bůh ptal se, co jim nejvíc dělá bolů. I řekli: Smrt! – On usmál se jen tomu. Pak spat jej vedli do králova domu. Dne druhého když dále chtěl juž jíti, tu pravil k města nejstarším: „Jsem Žití! Smrt, kde já dlel, tam nemůže mít místa, tož vaše obec před Smrtí jest jistá, k vám nepřijde; u vaší brány vždycky se zastaví, zde svatý Život lidský, 21 zde žijte, jak vám libo, Smrti svízel vás netkne se.“ – A jak to pravil, zmizel. A lidé v městě onom žili, žili, než Methusalem ještě starší byli, vše poznali, co život dáti může. Jich ženy juž si zošklivily muže a muži vnadami žen byli syti. Jim nechutnalo více jíst a píti a kojenec u prsu mladé ženy ve očích kmetů více neměl ceny a stařec málo v očích mládí platil. Z nich každý zla i dobra pojem ztratil a budoucnost jich byla děsně chudá, neb vedle prázdnoty v ní byla nuda. Tu nejstarší z všech kmetů rozpomněli se na to boží slovo. Za zdí města Smrt jistě čeká – z brány krátká cesta, však báli se tam jít, až večer ztmělý když v stínech přišel, dva nejstarší kmeti se odvážili z brány vyjít. Třetí stál ukryt v stínu mezi veřejemi a za starci se dlouho díval němý, zřel vlněné jich bílé pláště nocí vlát mezi tamarišky malou dobu, pak cítil cos jak chladné vání, mdlobu, a nemoh’ její odolati moci... Pak něhu cítil v těle – napjal zraky a plášťů nebylo již pod oblaky, i volal. – Ticho... Volal zas a zase. Mdlý ohlas pouze v jeho zmíral hlase, ti kmeti oba znikli v noc a chmuru. 22 I pomyslil: To není přec tak děsné! a zadíval se dlouho do azuru, jenž hvězdami se začal jiskřit zvolna. V tom vlastní tělo bylo mu tak těsné, dál kráčel nocí, kam, nevěděl ani, jen cítil, Smrt že není zlá a bolná. Tři muže tyto vyšli v chvíli ranní pak jiní hledat – též se nevrátili. Za těmi jiní šli a večer pílí již celý průvod z města, ženy, děti a muži v květu let, v jich zhynu kmeti, a všichni zmizeli. Tak týden celý se z města průvod bral. V sled osiřelý kmet slepec hmataje se dostal z brány a zmizel rovněž. U východní strany pak začlo svítat. Město prázdné zelo, jak otevřený hrob se celé tmělo; do pustých ulic plné slunce pralo, do vyschlých cisteren se chvíli smálo, a zvířat stáda bez pánů, jež kolem se roztoulala. Měsíc pak plál polem a se zdi města spadnul první kámen. Pak druhý, třetí... Hádě tu jen zbylo se sluníc zahledělo v slunce plamen, kde do písku Smrt prstem psala: „Bylo!“ 23

Básně v knize Nové zlomky epopeje: