Zpěv posledních bardů gallských.
Vše posekáno. V jedné změti
tu starci, ženy, muži, děti!
Jak velká vlna na úskalí
zmar jistý juž se na nás valí;
pryč s harfami teď, v meče pěstmeče v pěst,
ať slyší nebe naši zvěst,
co vrah juž deptá štěrk i klest:
Syn zpěvu může volný mřít,
však v okovech mu nelze žít!
Jak dub se kácí se skaliska,
když mlatem do něj Taran tříská,
my padnem hrdě v květu síly!
Nás se všech stran juž obklíčili,
nám zapálili srub i svor.
Ó rvete tvrdá žebra hor,
ať v smrti ucítí náš vzdor:
Syn zpěvů může volný mřít,
však v okovech mu nelze žít!
120
Dnes ráno slunce před východem
jsme byli ještě s celým rodem
na mohylách, kde v pusté noci
spí dědové i naši otci.
Teď večer kol a šer a dým,
ať naše krev teď tryskne k nim,
v hluš jejich zahřmí vítězstvím!
Syn zpěvů může volný mřít,
však v okovech mu nelze žít.
Juž tady jsou a kol se kupí.
Zda jsou to vlci? Jsou to supi?
Co chtějí od nás? Otců víru!
A lijí na nás v ohni síru.
Ten jeden v čele nese kříž,
to znamení, ha, známe již,
mrak v duši padá, v oči tíž.
Syn zpěvů může volný mřít,
však v okovech mu nelze žít!
Teď na ně! Meč v tvé pěsti v tříšti!
Sám nestojíš přec na bojišti,
meč na zemi, však harfy zvednem
jak mlaty výš a nepoblednem,
ať strun jich pukajících zvěst
v hvozd volá, stráně, strž a klest:
zde život – nikdy otců čest!
Syn zpěvu může volný mřít,
však v okovech mu nelze žít!
121