Mickiewicz v Santa Croce.

Mickiewicz v Santa Croce. Eduardu Jelínkovi.
V den Dušiček – byl posupný a šerý, ač v městě nad Arnem, „kde si tak zvoní“, v chrám vešel v společnosti milých druhůdruhů, a přece sám; nad rovy čelo kloní, kde Michal Angelo spí, Alfieri... Jde v dumě, v duši stále řinkot kruhů na šíji vlasti vzdálené on slyší a křídel andělských tep v dálné výši. Dí průvodce: „Zde dřímá Galilei!“ Šli druzi dále, o samotě zůstal, a zápas věků letěl jeho hlavou; zřel v slunce, hvězdy, jež se věčně skvějí, a sterý problém v jeho duši vzrůstal, dral jeho ňadra, žehl mozek lávou: zem v planet vleku věčně otročící a slunce vítězné a vévodící! 228 Zem – lidský rozum věčně v poutech hmoty a slunce – lidský cit, ten věčně žhavý; vždy slunce zvítěziti musí, cítil; vše sny a touhy byly mu jak noty, duch jeho po nich letěl plápolavý a pravdě věčné v žhavý klín se řítil. Teď ze všeho mu jedno v duši zkvétá: Ne rozumem, lze srdcem dobýt světa! To padlo v duši mu a již to zrálo na divoký květ nadpozemské vůně; v ty divy jihu syn severních ledů zřel s duší, v níž to prsty duchů hrálo, a skloněn nad mrákotné duše tůně zde slavil dojemný ten svátek „Dědů“. Ti velcí mrtví do snů jeho zřeli, v nichž Konradův se tyčil fantom stmělý. Zde cítil vše, co pozděj v písni věčné mu dáno bylo pro vždy vysloviti, svou sílu olbřímí, svou nesmrtelnost! Vše spadlo s něj, co mělké, přebytečné, jak blesky Sinaje moh’ v skálu vrýti svou lásku, záští své, svůj vzlet i dělnost. Zřel klidně v žár, v němž jeho duch se tříbil, za svědka tvůrce Noci měl a Sibyll. 229