Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou.
I.
I.
Ne! Z našich snů se nesmí splnit žádný.
Co chceme, všecko v zárodku je kleto,
zmar čeká u bran každé naší snahy.
My řeknem „Chceme!“, osud řekne „Veto!“
a ciziny škleb chladný
zní posměchem a ironií záhy
v ty velké cíle malé naší dráhy.
Tak musíš zůstat v cizí zemi siré,
ó pěvče Slavie to velké, šíré,
tak nesmíš po své žaluplné pouti
v sled u nás spočinouti!
Zas – o pár sáhů dál – však v zemi cizí
tvé bude tlíti srdce velké, ryzí,
urážkou jedněm, druhým lhostejností,
však vždycky stejné v svojí velikosti.
230
II.
II.
Stud sahá v tvář nám plamenným svým nachem
a ruka k srdci sahá v rozčilení,
Ty nesmíš, Otče naší písně, domů!
Však rozvaha se vrací v přemýšlení
a duše chví se strachem,
ret šepce výmluvu: Čas není k tomu!
Však dějin soud ten hřímá hlasem hromů:
Co získal by? Zda z jeho snů jen jeden
je vyplněn? Jest máj dnes, kde byl leden?
Jak mohli bychom vítati jej s plesem,
kde v poutech ruce nesem?
Jak mohli bychom v ples rozhoupat zvony,
kde kletby zní a výčitky a stony?
Moh’ k nám by znáti se? Moh’ sám by říci:
„Zde v posled spočiň, ty můj prachu tlící?“
III.
III.
Co našel by on skrovný prach a stlelý?
– ač věštím duchem zachvěl by se v hrůze! –
Ó netajme si, oč jsme za ním v zadu!
Kdys po hrobech jen spěla jeho chůze,
což my svůj život celý
víc děláme? Jsme shnilé jab’ko v pádu,
on v Slávy východ zřel, my ku západu!
On sílu měl – my máme pochybnosti,
on prorok mrtvé oživoval kosti,
on víru měl – my máme pohrdání,
on práci bez ustání,
231
on naději – my ochablost a nudu,
on lásku – my se potácíme v bludu,
on poesii – kde my v duši sněhy
se tříštíme o skutečnosti břehy.
IV.
IV.
On viděl Obra, ten šláp’ v dvojí moře,
ku hvězdám přitom sahal svojí hlavou,
jak Apokalypsy byl kolos valný;
byl korunován silou jen a slávou,
zrak vzpínal tam, kde zoře
se lidstvu zažíhala v obzor dálný,
tak velkolepý a tak ideálný!
A údem Obra každý byl tu Slovan,
ač honěn, uštván, vězněn, splván, skován,
ten hlavou byl, ten rameny, ten trupem,
rván Promethea supem!
Však on jej zřel, jak Alkmeny syn smělý
se vznáší ku světlu nad chaos ztmělý,
On věřil v jeho poslání i úkol.
Co my jsme dnes? – Jen skepse a škleb vůkol.
V.
V.
Jak starý Etrusk svoje božství tesal,
tu ráz a dva tři a bůh stál před ním
v tom primitivním, dojímavém tvaru,
On v jazyk sáh’ a v jeho štěrku všedním
se usmíval a plesal,
vřel hněvem, žalem lkal a zaplál v žáru,
na balvan struny napjal v divném čáru!
232
I zněly hymnem lásky, hymnem boje,
pro vděky Míny, Vlasti, vděky Tvoje!
Měl křídla dvě jak Polsky Adam velký,
je na svoje klad’ znělky,
tu slavíkem lkal, hrdličkou tam plakal,
tu modlil se, tam svůdně duše lákal,
tu prosil zas a všecky zapřísahal
a písní svojí všem do srdcí sahal.
VI.
VI.
Jak Dante v svou se zamknul utopii.
My, chladnějším kdo jdeme za ním umem,
se chvějeme nad Jeho velikostí,
ač víc než my on kráčel Slávy rumem,
On kráčel poesií,
On plál a hořel, kde my v pochybnosti
se oddáváme moudré střízlivosti.
Ta Slavie, již ve snách věštích viděl,
kde nyní jest? Kdo by se nezastyděl,
tak vzadu zůstat za svým ideálem,
tak spokojit se s málem?
Nás vede nutnost, která nezná změny,
o píď se rvát, kde věštec roztoužený
Slavie šíré kraje obejímal,
kde s Milkem lkal a s Perunem kde hřímal.
VII.
VII.
Za slovanského světa centrum pravé
Svou duši vroucí a vnímavou zvolil,
233
– ó krásný sen, že vyplnění nemá! –
On v tom snu draka stoletého skolil,
děl k budoucnosti „Ave!“
Však ta zůstala jako skála němá,
noh jeho písně třás’ jen perutěma!
Kol noc a tma – ó volej v šíré kraje,
od Volhy k Labi projdi slávské ráje,
rci Čech a Lech a Rus, jdi přes staletí,
zda Slovan ozve se ti?
Ó krásný sne, jak plníš duši smutkem! –
Žel v Jeho srdci pouze byl jsi skutkem,
jdeť v skutečnosti každý drahou svojí
a bratr bratra leká se a bojí.
VIII.
VIII.
A přec chcem žíti, jak Ty’s žíti toužil,
my všichni od Volhy až ku Balkánu,
od Labe k moři, zdeptáni a skláni,
my musíme v budoucna bíti bránu;
kdo běh náš dnes by zoužil?
My nesem božství paprsk na své skráni
a oheň lásky v dělné svojí dlani.
Však spolu ne, na jedné nikdy nivě,
leč každý sám a každý jednotlivě;
to dosti v rozmachu to slední síly,
o bratru bratr ví-li,
že stejně trpí, stejně v boji úpí.
Však ještě dosti nažerou se supi
té naší krve i našeho masa,
než vzejde lidstvu vytoužená spása.
234
IX.
IX.
Tvůj, Otče, velký sen snem pouze zůstal,
však žijem, žijem přes bouř času přeci,
ač nevím, zda bys k nám se hlásil nyní.
Jsme ovšem orli, ale jatí v kleci.
To zázrak je, že vzrůstal
vždy Slovan, nechť v květ jeho padlo jíní,
nechť v mraku dlel, jenž cloní vše a stíní.
Ach, dějů spřežení svou zdržet pěstí,
v tvar myšlenky své celo lidstvo svésti,
jak ideál před okem věštce vzňatým,
to cílem velkým, svatým
kdys mohlo být, dnes bohužel to není!
Ne k snům, dnes k práci volá služba denní
a střebe síly ducha, síly těla,
víc k činu nezná myšlenka se skvělá.
X.
X.
Kdo v Danta velkolepou báj dnes věří,
v ty kruhy svatých, v sluje zatracenců?
A přec je krásnou jeho báseň velká.
Tak s mukou pekel, s laurem slavověnců,
když zrak to chladně měří,
zní jak sen věští hřímavá Tvá znělka,
kdys velkých vznětův, lásky nositelka!
A přece zní jak echo velké duše,
jež v badání a strádání a tuše
svět sklenula si, kde ji život zmrazil,
si našla v básni asyl
235
pro velké svoje samotářské dumy,
pro hradby Prahy i Arkony rumy,
pro Ereb, vrahy Slovanů všech ztmělý,
pro jejich boje i jich Olymp celý!
XI.
XI.
Spi tedy klidně dále, prachu svatý,
u Dunaje, o němž’s tak luzně zpíval,
spi jako mezi svými v cizí zemi;
spi, dále ať se valí dějin příval
přes boje vše a ztráty,
Tvé dědictví, ač sen, přec vládne všemi,
jak míza Slavie jde haluzemi!
Zda strom, o kterém snil jsi v krásném mládí,
plod přinese, či věštbu Tvoji zradí,
kdo říci může dnes? Kol Tvého rovu
řeč Tvoje zvoní znovu
a Tvůj-li sen až jednou skutkem vzplane
a jestli Slavii Tvé jitro vstane,
pak, Otče, vítězem se vrátíš domů
ve zvonů hlaholení a v děl hromu!
XII.
XII.
Vím, Jeho dumy nemáš slova hromná,
ty kanzóno má skromná,
a sotva doma najdeš sluch a přízeň,
– jeť na velké sny malá skutků sklizeň –
leč k hrobu jeho leť, rci prachu Jeho,
že srdcem bude vždy Slovanstva všeho!
236