Freska závěrečná.

Freska závěrečná.
Dva žili ještě z města mocného, ti byli nepřátelé; sešli se u oltáře při žáru posledním ..................................... ..................................... ..................................... Při matné záři zřeli sobě v tvář a zřeli se a vzkřikli – zemřeli, na hnus a nechuť k sobě vzájemnou. Lord Byron: Tma.
Lidský rod až pod rovník schoulen v děsu stále dále za slunce žárem tihna vysílený jednoho pouze muže bude mít s ženou, kteří v středu vztyčeni skalných trosek v mrtvých hvozdech ssinalí skleným zrakem tebe uzří v nesmírné poušti ledné zapadat, slunce! Carducci: Na Monte Mario
Já vidím jinak. Až zem naše schladne, až v hvězdách, jakož ve měsíci zlatém, mdlý slední paprsk jak bílý květ zvadne; Ažaž v mhách jak na řetěze rezovatém mdlá lampa slunce bude dohořívat ve vzduchu šerém, Smrti tuchou spjatém; 247 Vv měst rumy kdy se bude šakal skrývat, před skonem hledat brloh v nedůvěře, co sněhem špinavým se začne stmívat Krajkraj výparu pln, bez lidí a zvěře, jak uhel pohozen, jenž uhasíná; až luk i lesů bude po nádheře, Ažaž v žilách země stane mdlá krev, líná, pod mrazným, Věčnosti! tvým hrozným dechem, jenž světy zhroutí, jak by byly třtina, Ažaž chechtu příšerného dutým echem z tupého snu se člověk slední vzbudí v své díře, kterou marně vystlal mechem, Jakjak troglodyta vstane s nahou hrudí, sám, poslední z všech v světě opuštěném, jenž prázdnotou svou zmrazí jej a znudí, Tutu v citu hrůzy nové bezejmenném on chytí jiskru lásky ku životu, v žár slední rozdmýchá ji mroucím stenem, Pakpak v klopotě, na tváři sledy potu, loď sroubí, Noe budoucnosti charý, by hmotě mroucí živou vyrval hmotu. „Ó, jinde ještě planou slunce žáry a polibkem svým živí strom i květy, ó rychle odtud, zde jen dýší zmary! 248 Ó rychle odtud v jiné lepší světy!“ Jde, by v loď vstoupil, velké chytí veslo, v tom cizí vstříc mu zastenají rety. Hle, z tříště skal a trosek k němu neslo se žalné, táhlé, smutné zaúpění, má vítat žití v něm, či zhouby heslo? A než se rozmyslí, v tom okamžení se před ním svíjí mladá žena nahá a ruce k němu zvedá v roztoužení. Tak není sám a poslední! I váhá, chce veslem leb jí rozraziti rázem, však z očí jejích cos mu v duši sahá. I uklání se, pokleká k ní na zem, v svůj zdraný cár mdlé její údy tají před větrů novým, jedovatým mrazem. A v její oko patří, s všemi ráji dnů zašlých, s něhou chotě, ženy, matky mu kyne cos tam zapomněnou bájí. On mroucí sám a slední záchvěv látky v své duši náhle staré jaro cítí, to teplo lásky i dech její sladký. V té chvíli kol zří kvítí, kvítí, kvítí! – Na zhublá ňadra hlavu klade svoji a pije slední doušek z číše žití. 249 A s Láskou, vedle nich jež jak Bůh stojí, ku zmírající mroucí on se chýlí, Smrt sladká je mu v posledním tom boji. – A na oba sníh zvolna padá bílý. 250 OBSAH.
Prolog7 Modlitba k Buddhovi19 Legenda21 Modla24 Amen Hotep27 Sbor uvězněných titanův31 Herakles po ukončení dvanácti prací svých35 Hymna Persefoně36 Pithys42 Návrat46 Eurynome52 Niobe54 Hlava Orfeova58 Odysseus na moři63 Penthesilea66 Skylla a Charybdis69 Idylla antická74 Po symposiu77 Quies80 Hagaï83 Hakeldama87 Vzkříšení92 Schammai a Hillel95 Talmudský motiv98 Tryzna v Teutoburgském lese100 Eros105 Helena108 Omar113 Tamerlan114 Sbor starých Gallů při kvasu a tanci mečovém115 Zpěv posledních bardů gallských120 Skald a Walkyry122 Píseň Walkyr na bojiště ujíždějících126 Hugin a Munin129 Merlínovo zakletí133 [251] Jazyk137 Loutka140 Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici147 Marco Polo149 Legenda malovaného okna v zámecké oratoři152 Smrt Oliviera159 Plessis les Tours162 Modlitba Musaph171 Pašije Klementa V.176 Král Jan178 Mistr Jan179 Mistr Jeroným181 Caesar Borgia183 Giulio Romano185 Lucca Signorelli187 Taneční zábava z doby pozdní renaissance190 95195 Hodiny199 Píseň Gueuzů203 Ilioneus207 Mandragora213 Legenda Tritonova218 Béthune221 „Občan Kristus“223 Mickiewicz v Santa Croce228 Při zprávě, že Kollárovy kosti do Čech převezeny nebudou230 Polonia237 Divá jízda240 Na sklonu IX. věku242 Epilog245
E: sf; 2004 [252]