CHYŤ!

CHYŤ!
Vím, zřídka že motýla písní v svých rhytmů chytnu síť, kol skrání se mi dav jich tísní a každý volá: Chyť! Je možna? Jednou zkusíme to na zdař bůh v důvěře, plá v duši mojí posud léto a kvete v nádheře. Hle, právě tam zas jeden letí, nuž, za ním! – Pryč se mih, tam směje se mi v květů změti barvami křídel svých. Tam jiný! – Toho jistě chytím, kde svítí jitrocel; 20 a juž se za ním v běhu řítím, a na prstech – jen pel! Tož raděj pustím se v ty davy zářících bělásků – Ó ne, dál víří kol mé hlavy kams dívkám do vlásků. Pst! V tom se opět jeden míhá na rudém jeteli a zlatý křídel okraj zdvihá sám černě ztemnělý. Ten bude můj! – Ó, chyba zase, i tento nečeká, jak duma v letního dne jase jen tmí se z daleka. A tak jsem utratil den, v stinných jenž prouhách has a bled, hle, motýlů tu zástup jiných se tiše z vřesu zved. Já za nimi se pustil hbitě tam v alej, v náruč tmám, a chytal rychle v svoje sítě, až chytil jsem se sám. 21 Já chytil v konec dlouhé práce – buďme si důvěrní – pochmurné pouze meditace, jen můry večerní. Do rosné klesl jsem tu trávy, v dál hodil rytmů síť – Den vzplál, rej nový kol mé hlavy jak v tanci: Chyť nás, chyť! 22