NOCLEH.

NOCLEH.
Na cestách se mi často stalo, že kams v odlehlý zahnán kout jsem pohodlí tam našel málo, co deště splýval hustý proud. A v dusné jizbě krčmy malé jen cizí tváře morosní, a v okna kapek rány stálé, div nebýt z toho nervosní. U kamen hlučně v karty hráli, na prahu z nudy zíval pes, tam v koutě se tak divně smáli, a s šerem splýval v duši děs. Jak bude v noci, napadlo mi, zda odtud vyjdu zítra jen? [25] A déšť dál šuměl mezi stromy, v komíně hýkal větru sten. A bylo mi tak divně, snivě, sám sobě byl jsem cizí host, sám seděl jsem při špatném pivě a myslil na svou minulost. A zvolna jizba prázdnila se, já pomyšlení neměl spat, až v hospodského drsném hlase jsem vycítil, že čas je vstát. A skoro v bázni, s nedůvěrou jsem stoupal starých po schodech za služkou, dlouhou chodbou šerou, kol vlhko bylo na zdích všech. Tu jakés dveře bez petlice; jen kopnout, rozlétly se hned, a vstoup jsem chudé do světnice, kde prosté lože zrak můj shléd. A stále s nedůvěrou v duši jsem uleh celý oblečen, do jedné v noční slouchal hluši na každý zvuk, na každý sten; 26 Nana každé schodů zaskřípnutí, kde hnul se brouk neb šustla myš, na každé dveří zavrznutí, že rázem otevrou se již. Pak usnul jsem až pozdě k ránu – a zbudil vesel’vesel se a zdráv, zřel vzchodu zlatem tkanou bránu a slyšel dole skot a brav. A vyšel ven. Vzduch jasný, svěží, co včera bylo tajemné, jak otevřená kniha leží a vlídné bylo, příjemné. A v krčmě tiché úsměv vlídný, a skorem ráj kol krajina, zde život zdál se tichý, klidný, dar nebes každá hodina. A v posled loučil jsem se v smutku a včera s dneškem rovnaje a patře v žití svár a půtku a svěžího kol do kraje Sámsám děl jsem k sobě: Ten strach včera, ty příšery, vše sám jsi stkal, 27 jen vyčkat vždy, když nedůvěra se ozve, vyčkat v trud i žal! Ba vyčkat v sled je všeho tajem, vše, jak se dává, přijmout rád, a život sám ti bude rájem v tom, když mu musíš s bohem dát. 28