SMUTNÝ VEČER.

SMUTNÝ VEČER.
Můj Bože, jak smutný to večer! Cos rudě hoří v oblacích! A v mračen tříšti to plane a blyští, až k slzám žhne to ve zracích. A studený vítr jak fičí přes divně rozjetou zem, ten vítr cos hledá a hledá a hledá... snad azyl v srdci mém, Kdekde v klidu by spočinul v noci. Ať fičí, pošli jej dál, vždyť sám bych, kdybych jen mohl, tak zhluboka spal, spal, spal! Ať dál si fičí a hýká! Své každý tu musí juž nést, 58 ať prázdnotě též on si zvyká v ladách i v ulicích měst. V sled ulehne on přece znaven, snad sjede k dnu moře kdes, pak smutný ten truchlivý večer se změní v ticho a ples. Jak nebylo nikdy by sporu, ni boje a vášní zlých ruch, jak zas, jak v první den shody, by zemi políbil Bůh. Však dál budu já slyšet v srdci ten větru zlý, ostrý smích, a dívat se, jak smutně večer cos hasne v oblacích... 59