VÍTR.
Vítr nocí štká a skučí,
jako šelma poraněná
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Z hloubi jako lesy hučí,
jako na řetěze fena
vítr nocí štká a skučí.
Jako býk na jatkách bučí,
jako mroucí dítě sténá,
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Jako zoufalec, jejž mučí
tisíc bolů beze jména,
vítr nocí štká a skučí.
60
Léhá v dvéře, chodbou kňučí,
v okna tluče uzavřená,
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Komíny se vine, bzučí
v krby útokem se žena,
vítr nocí štká a skučí.
Trhá štíty jízdou ručí,
mraků houšť jím roztřepena,
v nich on nyje, vyje, hlučí.
O své illuse kdo chudší,
ptá se, jaká žití cena?
Vítr nocí štká a skučí.
Tisíc příšerných snů pučí
v lbi, jež divě rozžhavena,
co tak nyje, vyje, hlučí.
Těžko zapomnít se učí...
Sláva, láska, dým a pěna!
Vítr nocí štká a skučí.
Padl bych mu do náručí
jak list, jako vlny pěna,
když tak nyje, vyje, hlučí.
61
V honbě hřmí to stále prudší,
kosmu duše uvězněna
v prostor snad to štká ua skučí,
úpí, nyje, vyje, hlučí!
62