ŽIVOT VTEŘINY.

Jaroslav Vrchlický

ŽIVOT VTEŘINY.
Já neřek: Pohleď v oči mé jen jednou! Však musila to cítit mnohem líp; dost na tom, hruď že resignací lednou jí projel náhle teplý slunce šíp. Já neřek: Dej mi k rozloučení ruku, a sama dala mi ji mlčící, a ruka ta se chvěla ve souzvuku s mou palčivoupalčivou, ta chladem vraždící. A konec všemu. Léta prošla dlouhá, já zapomněl, jak, nevím dobře sám, však v nocích bezsenných, kdy rve mne touha, se Sfingy, minulosti, vždycky ptám: Proč uhadla má všecka tajná přání? Proč podala mi ruku? Její led 94 proč roztál tenkrát, proč až k hrdé skráni jí purpurový motýl s tváří vzlét? Proč? Byl to soucit se mnoumnou, s ubožákem, či všední frašky akt jen poslední? Či štěstí záblesk, jenž se mihnul ptákem? Co nutilo ji: Jen se ohlédni!? A cítím, totéž bylo to, co síly mi posud v dlouhém dává zápase, v té vteřině jsme jeden život žili, a proto její ruka chvěla se... 95