ZASTÁVKA.

Jaroslav Vrchlický

ZASTÁVKA.
To srázný let byl. Udýchaný kůň se zarazil. Jak zřel bych v tmavou tůň, zřím v minulost, kde se to rve a sváří. Stůj, druhu, chvíli dumy v objetí, cval ještě krátký, a již vpadne ti do uzdy Stáří. Víš, pamatuješ, jak jsme vyjeli? Tak oba mladí a tak veselí! Tu skutkem bylo hned, co byla vůle. A dnes juž zvolna zvoní zpěv nám rtem: Co chcem, kam jdem, svým snem a povzletem? – Ultima Thule! Hluk za námi. – Slyš, jak se vlní vzduch! To potlesk byl a křik a slávy ruch, já nevím, zda to nám platilo vskutku? 122 Což zmije syčeti jsi nepřeslech? – Dost klidu! – Času není na oddech, dál, nechť i v smutku! Dál! – Jak jsme sobě řekli před lety. Dál! – Snad nám sletí píseň na rety, snad hořký vzdech jen! – Jedno, milý oři! My věříme v sfer hudbu přesladkou, nám přece nejsou hvězdy pohádkou, jež z tmy se noří. A jsou-li, nové nám juž v srdci hoří! 123