VÍM.

Jaroslav Vrchlický

VÍM.
Vím, svět jsem svými verši znavil. Kdo v této spoustě vyzná se? Mnohé jsem znudil, jiné bavil, dnes každý k tomu přizná se. A mně to v hloubi duše jedno. Co psáno – psáno, žiju dál, ve hrudi ledno, v hlavě bědno, že v sled bych sám se sobě smál. Kdos ohřeje se na mém zpěvu, kdos usměje se všetečně, kdos jádro chytí a kdos plevu, a obé v posled zbytečně. 126 Neb sám zas půjde svojí drahou, řeht rolničky mu jest můj rým. Tvůj život musí ti být vláhou, jinak jsi ztracen – a to vím. 127