Když starý strom...

Když starý strom...
Když starý strom svou vydal žeň Bůh ví po kolikáté, zří s hrůzou na vrásčitý peň i na vše listí sváté. Již dumný táhne podvečer a mlhy podjeseně, dnů zimních cítí dlouhý šer a stená, vzdychá denně. Však zima ta jej neleká, jej nelekají sněhy, ni vichřice, jež zaštěká a bičuje ho šlehy. Jej neděsí ni samota těch dlouhých, zimních nocí, víc bouří ruch jej života, před vesny chví se mocí. 23 Tu cítí mízu stoupati v své zkornatělé cévy, však můž-li květem zapláti? on doufá – jistě neví. Tak s úzkostí dny počítá, zří mladé lístky s bázní, jak azur jimi prokmitá v paprsků světlých lázni. A denně ptá se: Pokvetu, až pokvete vše vůkol ve písních, v ptačím přeletu? Či skončen již můj úkol? Zří druhů úběl, druhů nach, jich dvakrát cítí štěstí, a naděj’ zas a přece strach: Zda schopen je též kvésti? A míza stoupá spletí cev a divy své zas tvoří, ve blankytu zní ptačí zpěv – on přes noc – v květech hoří! Tu jeden, dva jsou na sněti! Leč krčí se tak tiše, tam třetí, čtvrtý v poupěti, strom vzpne přec šíji v pýše: 24 „Ne, mrtev nejsem posavad, mám právo k jara plesu a v písní ruch a v žití spád já též svou notu nesu! Nechť míň je květů na snětích i já jsem něčím světu, co hlupců mi a bláznů smích? Jsem ještě, nebo kvetu!“ 25