Malý román.

Jaroslav Vrchlický

Malý román.
I. I.
 Zda oceanu, jenž spí v luny svitu, můž’ krásy přidat píseň básníkova? Tak při pohledu na tebe má slova mrou bez ohlasu na vlnách mých citů. Má bytost vášní v sobě rozdělena, dnes nadšena a zítra zoufající, dnes hořký úsměv, zítra slzu v líci – ty vždycky tichá, vždycky žehnající, ty s celým srdcem žena! Ne za přátelství, za útěchy manu, za ducha tvého hloubku čaruplnou, kde perla vstříc mi každou kyne vlnou, ne za zář tvého ducha, kterým planu, ne za soucit, jenž se mnou všecko cítí, ne za tvůj úsměv sladký, čarosmavý, ne za tvé skráně vonný vlas a tmavý, ne za tvůj pohled, jenž mně „miluj!“ praví – já za víc děkuji ti! 102 Jak chmurná sfinx teď stojí život u mne, své otázky v tvář moji vrhá s šklebem, však nelekám se! Komu slzy chlebem a přítelem jest ticho noci dumné, ten zapomněl snů o štěstí a slávě... Již v boj se vrhám vědom svojí síly, již z ňader trhám pochybnosti býlí, vždyť vím, vždyť vím, že tvoje ústa schýlí se k mojí mrtvé hlavě. 103 II. II.
 Ne, v družném kruhu, v němž duch vína a radost vstoupá z poháru, kde všecko duše zapomíná a tone v moři rozmaru; Nene, dívčí náruč v bouřném vznětu když k srdci blíž mne přivine a hlava mdlá se z palných retů ku nahým ňadrům pošine: Leč v nocích, démon zla když skrývá mne v svoji peruť tajemnou, když bezúčelnost světa zivázívá jak veliký hrob nade mnou; Kdyžkdyž z duše mizí Bůh a víra před šklebnou modlou zoufání, když na jazyku žluč se sbírá a studený pot na skráni; 104 Jenjen tu mé duši, v umdlévání když krouží nad svou mohylou, buď modlitbou tvé vzpomínání a láska tvoje posilou! 105 III. III.
 Vše opouští mne, i ten suchý květ, jejž utrhla mi kdysi ruka tvá v ten krásný čas, kdy jarem luh se smál a láskou život, setlel docela; a z prstenu, jenž v chvíli soumraku kdys na mou ruku s tvého prstu sjel, a duši tvoji snoubil s duší mou, dnes najednou mně kámen vypadnul, a tmavou kadeř, v které viděl jsem třpyt blažených dnů zářit v budoucnost, tu v chvíli zlé jsem jednou spálil sám. Vše opouští mne – jedno zbylo jen, co poesií lidé v žití zvou, já ale smutkem, který pláče ze sna. 106 IV.
(Po 22ti letech.) (Po 22ti letech.)
 Mé rty se k tvojí neschýlily hlavě, já v dálce dlel a sama v nemocnici ty’s umírala bědná, zoufající, list svátý vichrem v jiných listů vřavě. Šel život přes tě jak přes jiných řady, já nezapomněl, k listu sežloutlému se chýlím dnes a žehnám srdci tvému dnes hrdý stejně, odříkati všemu jak tenkrát byl jsem mladý. V Šeolu stíny za tebou se hroužím, ty drahá ztracená, a žehnám tobě! Měl sílu jsem – dnes podlehává zlobě, měl naděj jsem – dnes po hřbitovu toužím. Dni minulé se letem snují v hlavě, jen to mi líto z celé této pouti, že jak jsem přál si – to mne nejvíc rmoutí – ty živa nemohla’s svou přivinouti ku mojí mrtvé hlavě! 107
Básně v knize Pavučiny:
  1. V lebky koutě zavěšený
  2. Musím!
  3. Elegie.
  4. Suspiria. I.
  5. II.
  6. Slovo.
  7. Divoká jízda.
  8. Co srdce cítí...
  9. V zlatém dešti.
  10. Trpět...
  11. Divný host.
  12. Když starý strom...
  13. Sloky o štěstí.
  14. Co zbude.
  15. Někdy...
  16. Duo.
  17. Píseň.
  18. Krvácí...
  19. Sen.
  20. Naladění.
  21. Bývalému příteli.
  22. Do dálky!
  23. Chtít zapomenout!
  24. Umdlená křídla.
  25. Oda polemická.
  26. Kukačka.
  27. Myšlénky.
  28. Cestou.
  29. Quies.
  30. Literární polemiky.
  31. Moudrost.
  32. Bubliny.
  33. Siesta.
  34. Glossa k známému verši Hálkovu.
  35. Okovy.
  36. Krajiny.
  37. Dne 6. července.
  38. Černá tůně.
  39. V bezvětří.
  40. Píseň tuláka.
  41. Pohádka o zrnku prachu.
  42. Satyr v mříži zámeckého parku.
  43. Lekce botanická.
  44. Moudrost orientálská.
  45. Dívka a sfinga.
  46. Dětská píseň o Řípu.
  47. Úspěch.
  48. Madrigal.
  49. Bída.
  50. Žaponerie.
  51. Marnost nad marnost.
  52. Šťastně milujícím.
  53. Polabině.
  54. Siesta v září.
  55. Jeseň.
  56. Všední život.
  57. Causerie večerní.
  58. Sen.
  59. První vráska.
  60. Fragmenty kosmické.
  61. V šťastné chvíli.
  62. V tuše jeseně.
  63. Na strništi.
  64. Malý román.
  65. Sám divím se...
  66. Intermezzo noční.
  67. U Labe.
  68. Omnia mea...
  69. Mrtvé lásce.
  70. Hymny.
  71. „Dante“.
  72. Starý obraz.
  73. I. Hloub a výš.
  74. II. Parmské fialky.
  75. III. Filosofie naší lepší společnosti.
  76. IV. Myšlenky.
  77. V. Svědci.
  78. VI. Jdou lidé spat...
  79. VII. Kohout v městě.
  80. VIII. Vánoce smutných.
  81. IX. Šeptáno do ucha.
  82. X. Mlhavá neděle.
  83. XI. Svému sonetu.
  84. XII. Poslední.
  85. Tucha probuzení.
  86. Samé hračky.
  87. Děti jdou spat...
  88. Blaho – smutek.
  89. Kdos v noci zpíval...
  90. Symposion.
  91. Bílý bez.
  92. Poměry.
  93. Průvodní motiv.
  94. Melodie.
  95. Epitaf.
  96. Xav. Dvořákovi za připsání jeho knihy „Meditace“.
  97. Fatalismus.
  98. Maxu Švabinskému, když mne portretoval.
  99. Poslední cigareta.
  100. Měsíc.
  101. Bajka.
  102. Oči dětí.
  103. Bohatýr.
  104. Rozdíly.
  105. Dobrá zábava.
  106. Satyr.
  107. Nemesis.
  108. Jisté chvíle.
  109. Konec všeho.
  110. „Odysseus“.
  111. Mladým.
  112. Však zítra...
  113. Mé dílo.
  114. Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.
  115. Zas básně! – Nač těch zapotřebí,
  116. Já čekal to – dík za to slovo,
  117. Což ale ty víš, co je žití?
  118. Chcem pouze nitro básníkovo
  119. A nových pěvců řad přede mnou vstává denně,
  120. Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,
  121. Když na Brockenu starý Coleridge stál,
  122. Ó sugesce!
  123. Znám starý citát ten – „Kvas kalí se a bouří,
  124. Ach, odpouštět je sladké! Tolstoj s Kristem
  125. Od věků k věkům v prastaré pouti své
  126. Dnes o mně mlčí se... Co na to říci mohu?
  127. Dost myšlenek a dum. – Duch k novým břehům chvátá,
  128. Tomu, jenž píše pod značkou M–s. V–s.