„Odysseus“.

„Odysseus“.
Je to onen božský mok, jejž ty’s, otče, píval? Jantarných sta tryská ok jako jisker přívalpříval. Ještě rychle jednu číš, památce tvé ta leť výš, ať mne zhltí noc a tiš, v kterých ty jsi sníval. Kirké snad či Nausika, míchala je v džbánu? Otče, ať čas utíká, Homerovu blánu neztopí v svých peřejích, tvoji moudrost, slávu v nich, vtip tvůj, sílu k žití, smích, ve tvář oceanu! Zřím tě, kdesi na vlnách sám, opuštěn všemi, v zoufalství jsi k měchu sáh’ a již krůpějemi zlatými vře Baccha krev z Ithaky tvé rodných rév, kde byl smutek, jásá zpěv, čí ret můž’ být němý? 165176 Vrátila se síla zas, otřásla všech hořem. „Zítra, hoši – nový čas ohromným plout mořem. Ale víno, jaký vděk! Co nám, drazí, pro dnešek vichrů záští, proudů jek, nadarmo jež ořem’? Na to zítra času dost! Teď si zazpíváme! Břehů kých jsem zítra host, my se nezeptáme. Za ty bájné zázraky rodné, drahé Ithaky, v noc a bouř a ve mraky bohům poctu vzdáme!“ – Po staletích severu neznámý syn mohu lokati tu nádheru nymf a kozonohů! Věřím rád, ty’s sílu měl, v trudy, boje klidný šel... Kdo číš takou povznášel, vstoupí v řady bohů! 177