Nářek Ariadny.
Jak? – Sama jsem? Vše luzným bylo snem?
Tam v dálce vidím míhat se loď jeho,
na hřebenu vln moře purpurného
jak ptačí křídlo bílé plachty lem
se ještě chví! Zda aspoň hledí sem?
Zda kyne mi a šatem v rozchod mává?
Klam bylo vše. Z dna moře noc teď tmavá
se valí juž, vůz její táhnou draci,
to draci bouře, slední svit se ztrácí
jak slední květ, jenž s růže oprchává.
Slyš, hučí to a do břehu to buší,
však srdce víc mi bije do žeber,
tma padá na mne, závojem svým duši
mi škrtí, smysly balvany mi kruší,
a kolem noc a hrůza, děs a šer!
Jsem sama! – Zdali já to v skutku jsem?
Vše bylo snem! Vše bylo snem!
Tak Ariadna úpí opuštěná
do vichru kvílení a jeku vod,
a strom, jenž praská, keř, jenž stená,
s ní lkají o závod.
47
Lze věřit lásky žhavým polibkům?
Teď krůpěj deštná líbá po krůpěji
mé čelo, rty, jež bolestí se chvějí,
a líce zvyklé pouze jeho rtům,
zrak zvyklý jeho očí paprskům!
A vichr, jenž tu bouřným křídlem lítá,
na místo jeho paží teď mne chytá,
však jinak, než on,on klad’ mne v náruč mechu,
mne sklání k zemi! Slyš, ten příval vzdechů!
Ó jak má duše tuto bouři vítá!
Co chtít? Co doufat? Co si počít nyní?
Ó blesku, vítej, snad tvá rudá nit
mne provede zoufalství šerou síní,
jako jeho vedla jsem! – Být otrokyní,
kde vládnout měla jsem? – Spíš volím mřít!
Spíš klesnout v blesků tanci ohnivém
ve vzdoru svém, ve vzdoru svém!
Tak Ariadna úpí opuštěná
do vichru kvílení a jeku vod,
a strom, jenž praská, keř, jenž stená,
s ní lkají o závod!
Juž letí bouře! – Na vln hřebenu
to kmitlo rudě, jako hadi blesky
si klestí peřejemi křivé stezky,
ten šlehl v dub, ten skalní na stěnu,
ba les juž kolem v jednom plamenu!
Ha, jak to praská, sviští, stená, hvízdá!
Jen shazuj, vichře, rychle všecka hnízda,
nač má být láska a nač blaho ještě?
48
Ó byť mé slzy nad ručeje deště
se proudily, v mé vzdechy větrů jízda
byť hříčkou byla, vyrvu z duše svojí,
co nazývá se láskou k člověku,
a sama v skřeku ptactva, ve vln roji
chci státi tu, jak v moři skála stojí,
a zřít loď jeho mizet v daleku,
jak malý bod se pojit s obzorem,
své všecko v něm, své všecko v něm!
Tak Ariadna úpí opuštěná
do vichrů kvílení a jeku vod,
a strom, jenž praská, keř, jenž stená,
s ní lkají o závod!
Pryč, vzpomínko na chvíle sladkých něh,
na kouzlo lásky, sladká opojení,
kdy oči žhnou a valem krev se pění,
a polibky jak motýli kdy v rtech
se chvějí v těsném shluku na ústech!
Buď kletá chvíle, kdy jsem lásce klesla,
a z jeho klínu hlavu k slunci vznesla
se bojíc v studu pozvednouti řasy,
kdy líbal skráň mou, rozplítal mé vlasy,
co mořem zpěv táh’, v rhytmu zněla vesla,
a celý svět, ve západ stopen žhoucí,
byl něha, souzvuk, pokoj, lad a mír!
Vše zmizelo! Teď sotva ret můj mroucí
o nebes štít můž’ marnou kletbou tlouci
a volat k pomstě noc a blesků vír.
Duň, vlno, v skály hřímej příbojem!
Já sama jsem! já sama jsem!
49
Tak Ariadna úpí opuštěná
do vichrů kvílení a jeku vod,
a strom, jenž praská, keř, jenž stená,
s ní lkají o závod.
Ó Zéve, otče, který mračen směs
rozvádíš kolem země, aby vlahou
vzduch prosycen byl, který skálu nahou
odíváš netřeskem, pláň v rudý vřes,
své všecky blesky na loď jeho snes
a hromným klínem stop ji ke dnu moře!
A ujde-li, ty, světa na prostoře
jež lásku siješ, Venuše, má matko,
když v loktech jiné bude sníti sladko,
jej otrav polibky a moje hoře
mu nasyp do snů, štvi jej změtí hadů,
mých výčitek, a rozsápej mu hruď,
mé kletby hrom ať jeho stíhá zrádu
od Thule poslední ku řekám Hadu,
jej výkřik můj vždy k novým žalům vzbuď!
Ty, bouře, ale na má ňadra sem,
svou kořist vem! svou kořist vem!
Tak Ariadna štkala opuštěná
do vichrů kvílení a jeku vod,
a strom, jenž praská, keř, jenž stená,
s ní lkaly o závod.
50