Hippodameia.
– F. V. KvapiloviKvapilovi. –
Pelops.
Ó třikrát neblahý ten den a chvíle proklatá,
kdy Olympie před lety jsem bušil na vrata!
Ký otrávil bůh moji krev, můj mozek žárem zpráh’,
že Oinomaa překročil jsem zatracený práh?
Což nebyl rádcem upřímným ten šedý hlasatel,
ni věnec lebek příšerných, jejž na valech jsem zřel?
což nestačil mne varovat tvůj hrůzoděsný zjev,
krev na dvoře, krev na chodbách a na veřejích krev?
Těch třináct lebek bezmasých dost cenilo svůj chrupchrup,
a šel jsem přec a zápasil a vyhrál mrzký lup;
juž, Eirynie, potřásej teď háďaty svých kštic
a mojich dědů popeli, se zvedni z popelnic!
Což Zeve, otče vševládný, mne zapřels, Tantale,
a chystáš pro mne muky snad jak tvoje zchytralé?
Ó třikrát neblahý ten den, ó běda, běda mi,
pláč, kletba, lání, zoufalství zní mými kobkami
a fatum pěstí železnou mi buší na vrata –
ty ženo, krutá lítice, buď třikrát proklatá!
60
Hippodameia.
Ó matko moje Steropo, ty slyšíš jeho lání,
ó Héro věčná, jejíž hněv se vzbouří v mocném plání,
když vidíš, lože manželské jak przní barbar divý,
jenž myslí, jeho ženy vlas že koňů jeho hřívy!
Jsou bozi věční, hlasy jich se v naše snahy kladou,
čím skončiti chceš žití běh, když počal jsi ho zradou?
Od otce mého vyrvals mne,mne jak plachou holubici,
lstí, zradou, vraždou získals mne, nač skřek ten žalující?
Krev zasil jsi a žneš teď krev a z krve vždy krev bude,
až celá země do kola i nebe vzplane rudé.
Kdo volal tě, kdo říkal ti: V ten zápas vejdi kletý?
Já stála klidná na voze a nehnula jsem rety,
já ani uzdou nehnula, když vítěz jsi se vracel,
v té chvíli, co se s vozu v prach můj mrtvý otec skácel;
vlas jeho šedý do kola byl horkou krví zbrocen,
od jízdy prudké kouřil se mu vlhký spánek spocen.
Nad jeho teplou mrtvolou tys neměl péče jiné,
než pozorovat kadeř mou, jak k mým se bokům vine,
než strhnout, divý barbare, mi s ňader závoj řízy,
z těch ňader, kterým Helia byl posud paprsk cizí.
Pelops.
Jen pokračuj v své žalobě, však cudnost stranou nech,
můž’ lépe o ní vyprávět hor Gerastických mech,
sluj na břehu, kde moře hřmí a bije v čela skal,
kde podlý zrádce Myrtillus tě nahou zulíbal.
Za cenu svojí cudnosti jsem vyhrál, ale tak
přec nebyl raněn slepotou můj rozum a můj zrak,
61
já přišel v čas – a moře ví, kde hrob je Myrtilla,
to stranou nech, v té smutné hře jsi sázku ztratila!
Hippodameia.
Já čistá stála před tebou nach v tváři, v oku slzy,
však jinou mít a přijít k nám ty byl jsi dosti drzý.
Ó ranil kýs bůh neznámý mne jedovatou střelou,
že v srdce tvoje pohřbila jsem svoji mladost celou!
Já byla slepá v chvíli té! O klamná AfroditoAfrodito,
že nepohřbilas raději mne ořů pod kopyto!
Já tobě byla ochotna dát celé, celé žití,
tys vzal je – však mých retů číš ti nestačila k pití.
Můj nestačil ti bájný vlas, ni topas v mojím oku,
ni hrdý klenoucí se prs, ni bílý mramor boků,
ni ruka oře krotící a něžně laškující,
ni temné moje obočí, ni stříbro mojich lící,
ni prudké moje objetí, vždy svěží, roztoužené.
A nyní myslíš, barbare, že někdy zapomene
má láska tebou zrazená, co učinils mi v chvíli,
když dcery tvé a synové mých prsů mléko pili?
Jeť láska ženy bez hrází, však větší její záští.
Ó celý byť ses utajil ve mračen sivém plášti,
bys v moře skočil ke dnu, až kde tritonů sbor dřímá,
neb skočil v sopky chrlící chřtán, nejvíce když dýmá,
byť Tantal, otec, Zev, tvůj děd, tě v ochranu svou vzali –
věz, proti záští, kletbě mé je celý Olymp malý!
Pelops.
Muž v boji kráčí životem, pot jeho kryje skráň
a jizvy prsa, vrásky líc a mozol jeho dlaň,
62
on proti lidem bojuje a proti podnebí,
čím v boji větší, tím též víc má lásky potřebí.
A jestli k prsům přivine si ženu na chvíli,
toť dumy jeho krvavé v zář hvězdnou zbloudily;
když vplete ženu v život svůj jak růži do vlasů,
toť jenom sladká vteřina ve bouří zápasů,
pak zase shon a zase ruch a zase boj a chvat;
dle lásky žití mužovo, věř, nelze počítat,
dle lásky toto ceniti je zpozdilost a klam,
teď zřím, že lépe, životem když kráčí sám a sám.
Hippodameia.
Muž v boji kráčí životem a chlubí se jen činy –
však já ti dala dcery tvé a já ti dala syny;
že jiná ještě musila mé místo vyplniti,
je vina má, já nemohla na tvojich ňadrech sníti.
Proč otce mého bledý stín se stále ke mně klonil?
proč siný přelud Myrtilla mne břehem moře honil?
Až běda! jednou musila jsem odkrýt zrádu tvoji.
Ty ještě chvíš se? Náhodou já koupala se v zdroji
a přišla na tvou nevěru – to ostatní víš všecko;
teď nediv se, že zabila jsem Chrysippa, tvé děcko.
Co Atreus, co Thyestes, jich ruku moje vedla!
Ó chvíle děsná, ve proudech když sokyni jsem zhledla,
když musila jsem vyznati, že krásnější je, běda!
tu teprve jsem viděla, že moje tvář juž bledá,
že vpadlý, vyhaslý můj zrak, a – hrůzo! – že v mém vlase
jak zmije v slunci stříbrná nit šedá proplétá se,
že hlouběj vpadly prsy mé, když pily z nich tvé děti,
že schází lesk juž údům mým a jemný nach mé pleti,
63
že sestárla jsem – ona však,však že věčně nesmrtelná!
To moje záští, kletba má, to vzpomínka má želná,
že nemohu ji zničiti, ji pošlapati v prachu,
jí srdce vyrvat z těla ven a rudé v krve nachu
je hodit lačným supům hor a vlkům na Taygetu,
že stárnu já, že umru též – a ona věčně v květu!
Teď půjdu svými za syny, jdu do vyhnanství ráda,
zde sídlí krev a zbabělost a vražda jen a zráda;
jdi dále k nymfě svojí zas a líbej její líce,
však Chrysippos, tvůj miláček, juž neobživne více!
Jdu, však tyty, rode Atreův, svou nechám kletbu tady
a vzejde hrozné osení msty, nevěry a zrády.
Klam, padoušství, msta, zoufání, to bude tvoje věno,
a v krvi zhyne hanebně, co Atrea má jméno!
Já klnu matkám, v rozkoši jež k prsům kladou dítě,
já klnu pannám rdícím se své lásky na úsvitě,
já klnu dětem hrajícím si na pobřeží moře,
buď kmetů úděl zoufalství a mužů úděl hoře!
Zřím hrozný rod tvůj, Pelopse, o vládu v krutém sporu,
jak povraždí se děti tvé v svém přepychu a vzdoru,
jak bratr jíst dá bratrovi vlastního syna údy,
jak otec s vlastní dcerou svou z té zatracené půdy
ve bouřné noci divoké, ve dalném Sikyoně
si zplodí vraha – mstitele! A dál jak v kletby stoně
týmž mečem, kterým vražděno, se vykoná msta krutá.
Ó děti, bídné děti mé, juž budoucností tknuta
zřím bídu vaši, prokletí, krev Atreova domu,
juž věků duní chodbami jak moře hlas a hromů!
Ó Artemido, Hekato, při porodu mých dětí
proč nerozmáčklas lebku jim? proč prvním při početí
v mém lůně neotrávilas ty proudné žití šťávy,
64
kterými klíčí zárodek a člověk v osud tmavý?
Teď vydány jsou kletbě mé a příští děsné muce,
krev Oinomaa, Myrtilla má každé na své ruce,
krev prolitou u rodných bran, než tyty, psooká zrádo,
jsi vybouřila z ňader mých lvic pomsty lačné stádo!
Teď vzbudils je, teď hlasně řvou a chtějí krev jen píti
a vlastní krví dětí svých je nelze nasytiti.
Jdu, velká láskou byla jsem, však hněv můj neskonalý
hřmí v nebe – proti němu jest i celý Olymp malý!
65