Savîtri.
– Své dceři Miladě. –
Z celého pralesa pad’ lupen na mou skráň,
a z moře celého jsem chytnul krůpěj v dlaň,
však v kapce vidím slunce a hvězdy nebes hrát
a z listu cítím svěžest a šumění a chlad.
Ve Madrasu byl živ král Asvapati,
byl ctností pln, byl spravedlivý, svatý,
byl v slibech stálý a veliký posty;
žebráky častoval jak nebes hosty,
k všem vlídný, pouze k smyslům svým byl krutý.
Květ čistoty své nesl nedotknutý
jak lotos nese křišťál vody jasný.
Ten dobrý král moh’ věru býti šťastný,
však, jak to bývá, celé lidské štěstí
je nemožné, jeť napřaženou pěstí,
již smrtelník chce zvedat proti nebi.
Ať draci noci v nitru se nám šklebí,
ať svět je chrlí na nás, vždycky časem
se ozve řev jich: výstražným tím hlasem
k nám bozi mluví, bychom nezpýchali.
Tak cítil rovněž král náš, že jest malý,
že něco klame, když se všecko daří;
on viděl neplodné své dlouhé stáří
83
a viděl, jak se kloní v propast stínů
bez úsměvu dcer, bez žvatlání synů.
Co platny posty a co svaté žáry,
co odříkání, že jak Bramatchari,
jenž žijí na poušti ve Vedách čtoucí,
co platny slzy a modlitby vroucí,
co obětí sta tisíce, jež stále
se kouřily k Savîtri velké chvále,
když k jeho prosbám blankyt krutý, němý
byl neustále. Král se chýlil k zemi
jak vadnoucí strom, který mízy nemá,
a jeho žena v komnatách svých němá
jak stín bloudila, který vyšel z těla,
a věrna jemu jak on hořem mřela.
*
Rok osmnáctý v krutém postu míjel,
co Asvapati v mukách svých se svíjel
před zapálenou, žhoucí obětnicí.
Tu sama Savîtri se s ženskou lící
mu zjevila radostí jásající.
Jak oblak ve obětním dýmu stála
a brzy lidské tělo na se vzala,
mu kynula a radostí se smála:
„Mám dosti slz tvých i dost tvého pláče,
jsem spokojena s posty tvými, vládče,
tvá zbožnost otevřela ústa bohů,
co chceš, si žádej, dám ti, co jen mohu.“
Král sotva jednoho byl slova schopen,
tak v údivu a zkrušení byl stopen,
84
i ruce roztáh’ a pak děl jak v snění:
,Mít děti, bohyně, je nad vše jmění,
tak brahmani dí dvakrát narození.‘
I děla Savîtri: „Věř, má se státi,
hleď tajemství to, králi, zachovati;
jdu k tobě s touto zvěstí: Otec tvorů
tě vyslyšel a potřel saň tvých sporů
a rozsvítil ti ve tvé duše šeru
zářící měsíc – budeš míti dceru.
Malâvi, choť tvá, již s tebou žal kruší,
juž propůjčuje život mladé duši
a jak strom sama sotva že to tuší.“
A zmizela; král padl k zemi tváří,
a po bohyni jen pruh zlata září,září
na podlaze, kde obětnice shasla,
a mezi stromy jiskra jen se třásla,třásla
jak hvězdy stopa chvějná, když jde k jitru.
Malâvi plod, král cítil radost v nitru.
*
A brzy dcera se mu narodila.
Jak Lakmi spanilá a luzná byla,
a měla modré lotosové zraky,
v nich hvězdný svit hrál, vlasy jako mraky
se černaly a úsměv sídlil v líčku;
sen sladký bloudil ve přivřeném víčku
a ruce dlouhé, tenké jako stvoly
85
u lilijí se skláněly, když v poli
je vítr přepadne a k zemi sklání.
A byla plna svatých smilování
a plna vděku co gazela v běhu,
a čistoty jak úběl zářných sněhů,
na Hymalaji jenž se neroztaví.
Ó dítě tužby, plesu, lásky, slávy!
Savîtri dáno a jí zaslíbeno,
též neslo’s její nesmrtelné jméno!
*
A rostla, v chůzi jako tanec páry,
a přece juž se luzné těla tvary
jí sladkou vlnou klenuly a chvěly,
a byla, jako květ když kalich celý
juž otevře a nebes azur loká.
Král na ni zřel a posvátná Ved sloka
mu přišla v mysl: ,Padniž v pohrdání
ten otec, který dceru vdavků straní,
buď kletý muž, jenž neblíží se k choti,
buď kletý syn, jenž, když smrt otce zhrotí,
ve stáří v oddech důvěrný a sladký
se zdráhá býti ochráncem své matky.‘
I usmál se a pravil k dceři svojí:
‚Jak hvězdy nebem, dcero má, se rojí,
tak vděky tvoje září, čas je tady,
by nesly plody též tvé všecky vnady,
bys nebyla jak studně v dálné poušti,
kam léto prach a jeseň smetí spouští;
vem vozy mé, jdi hledat muže sobě.‘
86
A Savîtri objala nohy obě
dobrému králi, mlčela a studem
jen rděla se a chvěla tajným trudem,
jenž rozkoš byl a bolest v odříkání;
pak odešla, jak děl on, bez váhání.
*
Nârada anachoret, bohům milý,
u krále návštěvou byl; v této chvíli
se navrátila Savîtri zas domů.
Král v paláci svém ze cedrových stromů
přivítal hosta nebeského právě,
jej po bok usadil na trůn svůj v slávě,
když vešla Savîtri tak sladká, milá.
I vešla, hlavu dvakrát naklonila
až ku nohám, na ňadrech, jež se chvěla,
své dlaně skřížíc, pak se zamlčela.
,Nu našla’s chotě?‘ ptal se Asvapati.
Svit plesu přelít’ líčka její zlatý,
i zachvěla se od hlavy až v paty
a po chvíli tak spanilá v svém studu
„Ó slyšte,“ děla, „co vyprávět budu!“
Savîtri.
Dyumatsena král žil v Salva zemi,
pln ctností byl a dobré vůle s všemi,
ten oslep’ v stáří a byl zloupen vlády,
jej chránit nemoh’ synek jeho mladý.
Král prchl v les a stal se poustevníkem,
87
a brzy proslul svatých postů cvikem
a v středu eremitů svého syna
pak vychoval. Když slunce uhasíná,
vychází měsíc, kníže noci bledý.
Všech ctností otce u syna jsou sledy.
Zvou pravdomluvným jej a pravdu mají,
když Satyavânem jej nazývají.
Ten velký v postu je a velký v honě,
má vycvičené jako vítr koně,
je miluje a pouští bleskem v nivu
a hlínou pestře maluje jim hřívuhřívu.
Je silný, dobrý, rozhodný a snivý!
Král.
Je slavný též, hrdinský, trpělivý?
Savîtri.
Je slávy pln jak slunce, co vše živí!
Král.
Je učený, je opatrný, svatý?
Savîtri.
Zná knihy svaté jako Vrihaspati,
je rekovný jak Mahenda, když v boji,
je trpělivý,trpělivý jak zem v slunce znoji.
Král.
Je krásný, nádherný, je dobrý, štědrý?
88
Savîtri.
Je silný jak slon svatý, který bedry
svět celý třímá; zbožný je a milý,
jak měsíc sladký je a ušlechtilý,
jen k němu, k němu srdce moje pílí!
Král chtěl juž říci: Budiž tvým, ó dítě;
v tom Nârada, host nebeský, vstal hbitě,
tvář zakryl rukama a zaštkal prudce:
– Ó„Ó běda! běda! běda, v hořké muce
se celý chvím, neb hledím v dobu příští.
Stín bude, jenž se nyní sluncem blýští,
prach bude, jenž jest na vrcholu slávy;
rok jediný a v bezžití luh tmavý
tvůj ženich sejde, jak list v proud se řítí!“
A děla Savîtri: „Já chci ho míti!“
– Ó běda, běda, za rok umře jistě,
vím hodinu a vím, na kterém místě;
juž slyším Yamy psy ve stínech výti.
A děla Savîtri: „Já chci ho míti!“
– Ó běda, běda, sirou budeš vdovou
a za ním v smrt svou krásu lotosovou
ty musíš vrhnout, s ním jak stín v nic jíti.
A děla Savîtri: „Já chci ho míti!“
Ó lásko ženy! čím ti smrt a žití?
*
89
Les Medhya se táh’ až ku obzoru,
kryt jeho snětí stěží vpouštěl zóru
jen deštěm zlatých jisker pod banány;
sta zvonců věšelo se na liany,
v nich tisíc much a včel, a pestrokřídlých
roj kolibříků, kapek krve stydlých,
déšť míhavý to v pestré barev směsi.
Mech vonný obláčel kol skalin tesy,
tu ve smaragdu zaskvíval se čistém,
tam kropenatý tměl se amethystem,
tu korálků jak protkán žhavou třísní,
tam šedivou plál perletí jak plísní,
tu hnědý jak anachoreta tělo,
jež často tam u vytržení tlelo.
Sta zdrojů valilo se pod lotosy,
jenž otvíraly kalich plný rosy
a rubíny se smály v úsměv jitra.
Na větvích opic skotačila chytrá
druž veselá se pod kapradin řasy
jak vějířemi tajíc, za ocasy
se chytajíc na snětě v rázném shonu,
pak splítajíc se v řetěz; tisíc tónů
tu znělo z hrdla pyšných kardinálů
a z hrdla bengalisů, ve zápalu
jež chtěli překřičet se sladkou notou;
a opic nepřekřičen frašnou rotou
nad cedrů vrcholy a chlebovníků
se kondor občas ozval v drsném křiku,
hýk’ skalní orel, velký tetřev kdákal,
gnu skuhralo a z daleka vyl šakal.
Hra světla, stínů hrozná byla v tíši
90
pod nachýlených snětí pustou skrýší,
kde ohromné a velkolepé z trávy
magnolie květ pozvedaly žhavý
a orchideí národ různobarvý
ve stínech hořel fosforem jak larvy.
Tma byla hrozná, světlo děsné bylo
a celé moře paprsků se lilo
skrz lupení, skrz vějíře a trsy
na kapradí tlum, jak ohromné prsy,
jež zvedalo se, chlupaté a slizké.
A vodopád se skály letěl blízké
a vrhal do tmy náruč drahokamů,
v to papouščí se křídla mihla v plamu
a poletavý safir velkých šídel.
A korunami zněl ryk sterých křídel
a tepot divý – náhlé ticho smrti,
žes cítil den, jak noc v objetí škrtí,
jak zástup hvězd se v čistých vodách koupá
a lotos modrý na vlnách se houpá,
a myšlenky, motýli rajských květů,
jak mozkem lítají anachoretů,
již rovni k zemi zaraženým kolům,
odvykli vůli, citům, snahám, bolům,
ve prabytost se noříce a v snění
víc nezřeli, zda noc je, či svit denní.
V tom pralese žil Savîtrin choť, k stráním
když jitro lehlo, ona spěla za ním.
*
91
V královském lesku palankin ji zlatý
provázel, a v něm seděl Asvapati;
tak ve průvodu velkém, nevídaném
šli sedm dní a nocí; osmým ránem
před poustevnou se octli. Nízká stála
ve stínu skal a nad ní strom byl sâla
a pod ním lavička se suchou travou.
Na této seděl, se skloněnou hlavou
Dyumatsena, bývalý král slavný,
kmet velebný a slepý! Jak mrav dávný
to kázal, Asvapati kročil blíže,
dal dary svaté trávy, květin, rýže
a malou vasu posvěcené vody
a poklonil se slepci. Brzy shody
se domohli a král byl překvapený,
že jeho syn měl dostat ruku ženy,
jež nejkrásnější byla v kraji celém.
A přišel Satyavân s hrdým čelem
a Savîtri zval svou, jak chtěla tomu.
A byla radost v stínu velkých stromů,
a nežli západ šer bananů zlatil,
král Asvapati sám se domů vrátil.
*
Ó noci blaha, štěstí, lesku, světla,
jež Savîtri jsi jako zázrak zkvětla,
ó dechy květin, třpyte hvězd, ó šero,
v němž poznala jsi lásku, lásky dcero,
ó samoto, ó míre, políbení
se řinoucí jak vodopádů vření,
92
ó zpívající plameny, z čiv v čivy
jak láva tekoucí; ó svatý, divý
ty záchvate, v němž láska k cíli vchází;
ó blaho těl a duší beze hrází,
že nejste věčny!
Druhého dne z rána
Savîtri vstala, rosy hvězdná mana
se leskla v trávě, k horám táhly chmury.
Savîtri oděla šat sprostý z kůry
a odhodila královské své šaty,
i náramky a řetěz, vínek zlatý,
a začla sloužit tiše svému choti;
a byla jako mléko, které krotí
žár zimnice, a jako olej byla,
jímž do těla se vrací vzduch a síla;
a byla skromná, vlídná, trpělivá,
jak skála tichá, jako ptáče snivá,
všem vyhověla, sebe ovládajíc,
jak růže v kalichu, jež vůni tajíc
všem dává ji i tomu, kdo ji trhá.
A byla poklad tomu, kdo jej zmrhá,
jenž do rána zas dvojnásobně vzroste.
A sloužila všem v svojí něze prosté,
svou tchyni denně v svatých vodách myla
a tchána modlitbami oblažila,
a muži svému celým srdcem byla
svou řečí milou, hlasu zvukem tklivým,
svým stálým klidem, a přec v účast živým,
svou písní na rtech těkající včelou,
s tou celou láskou, oddaností celou,
s tou duší dětinnou a přec tak vřelou.
93
Tak blaženě jim plynul čas a kolem
jak v ráji žili. Savîtri však bolem
se mučila a v noci dlouho štkala,
na věštbu Nârada si vzpomínala.
*
Ó čase, ptáku rychloletých křídel,
jenž odletaje do věčnosti zřídel
z nich zrozen perlu neseš ve zobáku,
tož lidské žití, ó jak často zraku
se zdlouhavý zdá tvůj let stejnoměrný,
když jsi jak havran posupný a černý!
Tak bylo Savîtri – dny zvolna spěly,
a přece jistě; co kov rozžhavělý
ji v duši ryly hoře těžké stopy.
Ji netěšily více antilopy,
jež chodily pít denně z její ruky,
ji holoubků víc netěšily shluky,
jenž míhaly se vždy u dvířek chaty,
jak z modré mlhy jitra svit vstal zlatý.
Savîtri stále čas jen počítala
a k smrti utýrána tak se bála
jak děcko, které zabloudilo v lese,
jež listu bojí se, který se třese,
i snětí praskotu, i vichru dechu.
A čas ten blížil se, a nyní v spěchu,
čím blíže cíl byl věštby Nâradovy.
Den každý pro Savîtri byl hrob nový,
v němž zřela děsnou budoucnost se týčit
a jisté símě zmaru svého klíčit.
Co mohla dělat? Rychle bez váhání
94
se dala dlouhé těžké na pokání
a trpěla vše s takou něhou milou
a s takým odříkáním, s takou silou,
že staletí se braminové chvěli,
když takto trpět slabé dítě zřeli.
Ji nevzrušilo nic, co oko zhlídlo,
nevzala nápoj a nevzala jídlo,
kdo mluvil na ni – viděl státi sochu
bez hnutí, na rtech jitřní rosy trochu
jí stačilo pro celičký den dlouhý.
A v přemýšlení, v žalu, v moři touhy
se trápila – ó běda! běda! – zítra
juž nastal den ten hrozný, jehož jitra
tak bála se. Svou oběť dokonala,
pak odhodlána před svým chotěm stála.
*
Děl Satyavân: ,Do lesa chci jíti
a zase jednou stromy v květu zříti
a bloudit zase klenbou jejich tmavou.‘
A děla Savîtri: „Tvou rukou pravou
jsem, choti můj, nech, dovol, půjdem spolu.“
,Ne, cesta neschůdná jest od výmolů,
jež nadělaly jarní divé deště.‘
„Ó nech mne, prosím tebe, jednou ještě!“
A starý otec a též stará matka
když zřeli, jak je oddaná a sladká,
jak slzami hned oči se jí plní
95
a zlatá ňadra povzdechem se vlní,
se usmáli a k synu svému děli:
Rok z poustevny, hleď, nevyšli jste celý,
ó vem ji s sebou, dobrá je a milá!
,Nuž tedy pojď, však hleď, bys nezbloudila.’
I vyšli – s těžkým srdcem – dnes byl právě
den smrti jeho.
*
Rosa byla v trávě
a celý prales ve květu stál zrovna
a každá haluz křivá jako rovná
ve květech plála, storamenný svícen,
a lesní houšť ta byla květů jícen,
tu modrých jako velké dětské oči,
tu zlatých, jak sta hvězd, když do tmy skočí,
tu purpurných, jak sta papoušků peří
by zůstavilo sled svůj v snětí šeři,
ba pro květy nebylo vidět listí.
Chumáče jejich, jako když se čistí
v azurném nebi hvězdy tichým letem,
se nesly dolů, mech byl pokryt květem,
jej na ňadrech svých nesla hrdá skála,
v něm smála se a v jeho vůni plála;
zdroj, který pádil pod haluzí sklonem,
pod květy mizel a stemnělým stonem,
jen hučel jako z dálky dumně, málo.
Ba řek’ bys, že to na cestu se dalo
snad kvítí celé země; místo vlny
jsi viděl květ a každý včel byl plný,
96
jež pily zlatý pel a sladkou mízu.
Zem celá měla z květů pestrou řízu;
byl velký svátek v šeru starých snětí.
Savîtri s chotěm svým šli jak dvě děti
tím jara zázrakem, žel, v smutku ona
se skláněla jak tmavá růže vonná
pod tíží květu.
,Milá, pohleď kolem,
jak stromy kvetou!‘ –
„Ano,“ děla s bolem,
„jak pěkně kvetou!“ a na něho hledla
a lekla se a rděla se a bledla.
Jak statečný byl její muž a krásný,
jak spokojený, zářící a šťastný!
Kdo mohl říci, než se večer skloní,
že smrt jej černým stínem pozacloní.
Hle, kterak pevně přitáh’ větev k sobě,
jak trhal květy, kterak nohy obě
klad’ pevně v zem, jak svalnaté měl ruce!
A Savîtri se hořem chvěla v muce,
jak rozpoltěné měla srdce v těle.
Šli dále, až se octli v tiši ztmělé,
květ nastlán kol byl stohy mahanelů
a chlad a vůně skláněly se k čelu,čelu
jak motýli dva v letu zabloudilí.
Zde na chvíli své kroky zastavili.
*
,Savîtri, hleď, jsou žhoucí mé údy
a noha pálí, jak se dotknu půdy,
97
a jak se rozhlížím tu po vůkolí,
zrak přechází mne, hlava má mne bolí
a nevím proč, a vím, chce se mi spáti;
víc nemám síly na svých nohou státi,
pojď, sednem si – tam kmen, naň opři tělo,
a pohlaď trochu zpocené mé čelo!‘
A stalo se, Savîtri klesla k zemi,
kde stín byl pod květnými haluzemi,
on sedl vedle ní a hlavu svoji
na ňadra dal jí, žhoucí v těžkém znoji,
a zavřel oči.
Teď ta chvíle byla!
V tom, kde změť stínů s haluzí se lila,
se objevil jí zjev, jak přelud děsný,
na muže zhoust’ a díval se jí ve sny,
měl kadeřavý vlas, tvář černou zpola,
zrak červený a pod ním velká kola,
šat nachový a v líci s jedné strany
byl černý, z druhé žlutě pruhovaný;
a v ruce provaz měl, jímž duše chytal
a vázal je. Děs v tváři jeho kmital,
nechť život idyllou, on v něm byl dráma.
Jej poznala hned Savîtri, toť Yama.
I vztyčila se a sepjala dlaně
a děla v pláči pol, pol odhodlaně:
Savîtri.
Tak přece pravdou bylo věštby slovo,
jež těžší skal a těžší nad olovo
98
mne tížilo; ty jdeš pro mého chotě.
Jsi Yama, velký, hrozný, ve životě
mém byl jsi stínem, jenž mi celý halil,
tys zmaru krůpěj v jeho číš mi nalil.
Jdeš pro něho.
Yama.
On dokonal své žití;
já moh’ bych krátce v smečku svou ho vzíti
a odvést němě. Avšak zbožnost tvoje
mne nutí v odpověď. Nech slzí roje
a pusť jej, kvapí čas – mí psi jdou za mnou.
Savîtri.
Ó nadějí já těšila se klamnou!
Yama.
Že sám byl velký, trpělivý, ctnostný
a milý bohům, v čistotě své skvostný,
sám pro něho jdu. – DušeDuše, vyjdi z těla!
A nežli Savîtri se pozachvěla,
duch vyšel z muže jejího, když kázal
mu Yama. Provazem jej pevně svázal
bůh velký a chtěl k horám jít a stráním.
Leč každý krok Savîtri byla za ním,
stín s hor se skrádal zvolna do údolu,
co oba měli tento hovor spolu:
Yama.
Jdi, ženo, domů, ošklivé jsou cesty,
tvou nohu zraní kořeny a klesty,
99
zvěř lesní brloh svůj opustí brzy
a šakalů řev zazní v skalách drzý.
Tys činila vše, co v tvé bylo moci,
víc nemůžeš, on propad’ stínům noci,
jdi, zapal oběť pohřební, jdi domů,
hle, netopýr juž víří klenbou stromů.
Savîtri.
Kam jde můj choť, já za ním jíti musím,
a beze mne jest jeho život kusým,
má povinnost je stále jíti za ním,
nechť stínů plášť se věší v bedra stráním,
nechť hvězdy jsou, nechť v mračnech vítr kvílí.
Jen za láskou se moje kroky chýlí
a za věrností, jež je velkou ctností.
Nech, bože, jít mne za mou povinností,
ctnost největší je dobro v středu lidí
a jenom ona moje kroky řídí.
Yama.
Jdi, nech mne, sám chci být, jdi domů, ženo!
On propad’ smrti, jež všech lidí věno.
Ty dobře mluvíš, pravdu mluvíš taky,
leč moje tím přec nezaslepíš zraky;
vol milost sobě, libo-li titi, jinou,
však s jeho očí roušku neber stinnou.
Savîtri.
Můj tchán jest zbaven zraku, zbaven říše,
a v poustevníků obci žije tiše,
100
ó vrať mu zrak, ať zas jak slunce svítí
a pozná znova krásu všeho žití!
Yama.
Dle vůle tvojí, ženo, má se státi.
Však hleď už, ať tvůj krok se domů vrátí:
jsou cesty zlé a večerní je doba
a u výmolu sedí, čeká mdloba;
ta přiváže svůj kámen na tvé paty
a trním roztrhá tvé chudé šaty,
a kývne na vlka, jenž čeká v houští.
Jdi, ženo, domů, noc své stíny spouští.
Savîtri.
Jak mohu zemdlít, když můj choť je se mnou?
jak mohu zbloudit, když v noc stínů temnou
jde po boku mém? Kam jej vedeš, bože,
jde cesta má a mým jeho jest lože.
Hleď, dovolí-li bůh se s dobrem stýkat,
ať nediví se, že mu chceme zvykat;
můj choť je dobro, musím vždy s ním býti –
ó králi stínů, musím za ním jíti!
Yama.
Máš zase pravdu, rozumná jsi věru,
však domů jdi, je noc ve větví šeru.
Chci milost povoliti tobě jinou,
jen s očí jeho neber roušku stinnou,
své přání vyslov – pak juž obrať kroky
ku domovu, les, jícen přehluboký,
tě zachvátí, nedojdeš domů sama.
101
Savîtri.
S mým chotěm je mi každá cesta známá.
Ty ovšem krušíš duše v jejich mdlobě,
však poslyš slovo, které řeknu tobě.
Mám otce, a ten ubohý kmet k zhynu
se chýlí juž, a chudák nemá synů;
dej syny mu, ať může klidně spáti.
Yama.
Jdi, ženo, domů. Co chceš, má se státi!
Savîtri.
Být dobrým v citu, v myšlence a skutku
jest vlastnost dobrých; když svět hyne v smutku
a násilí, jsou dobří lidé tady,
jenž uklízejí spory, nudy, vády,
a neustanou prosit, dokud hrdí
se neobměkčí v svatém milosrdí;
buď dobrým též, vždyť velkým jsi a bohem.
Yama.
Jsou dobrá slova tvá, po trudu mnohém
tak poutníkovi chladivý zdroj chutná,
však povinnost má, ženo, ta je smutná;
jdi domů, noc jde, sám chci jíti dále!
Savîtri.
Kdo dělá dobro, ten ku dobru chvále
je dělá, je-li dobrý, pro nic více,
a z dobroty jak fenix z popelnice
se rodí důvěra ku dobrým zase!
102
Yama.
Je velká lahoda v tvém, ženo, hlase
a velká moudrost je v tvém každém slovu.
Tož třetí milost žádej sobě znovu,
vol milost sobě, chceš-li, ještě jinou,
jen s jeho očí roušku neber stinnou.
Savîtri.
Tvá dobrota, vím, ta mne neoklame,
dej, ať s mým chotěm hojně synů máme!
Yama.
Má státi se, však obrať krok juž domů!
Savîtri.
Ó nevíš, kterak jásám k slovu tomu,
neb máme-li mít hojně spolu synů,
on musí žíti znova na mém klínu,
jen jeho žitím slib svůj můžeš splnit.
Ó cítím život v ňadrech se mu vlnit,
dík tobě, díky! V blaha tůň se ztrácím!
Yama.
Nuž tedy, ženo, já ti chotě vracím,
tys překonala smrt, psů smečka černá
juž pod tvou nohou úpí, ženo věrná,
tys zvítězila svojí oddaností
a milou něhou, silnou přítulností,
tvá duše v sobě drahokamy hostí!
Nuž spolu žijte blažení a šťastní,
vám celý život velikou buď básní
103
a její sloky přehojná žeň dětí.
Ó jděte, sladký šer je v stínu snětí
a rosa sladká manou z nich se prýští!
Ó žijte šťastní velký život příští
tak věrností a láskou posvěcený,
tou, kterou bůh stal otrokem se ženy!
Ó Savîtri, ó ženo, holubice,
ó zázraku, jímž není smrtí více
pro věrné duše, v manželství jenž svatém
jsou v jednom těle, jak v obalu spjatém
dva květy na lotosu spolu dýší!
Ó buďte šťastni, vracím se v svou říši
a moji psové čumák tupý k zemi
juž sklonivše v stín věčný mizí němí.
*
A zmizel v temnu. Ze sna, jímž byl zdrcen,
a jako Yamy provazem byl škrcen,
se zbudil Satyavanvesel, čilý.
,Pojď, drahá, domů, noc se k zemi chýlí
jak velký pták, jenž hvězdy má v svých křídlech.
Pojď, divá zvěř svou žízeň hasí v zřídlech,
je slyšet, pod krokem jak jejím klestí
se shybá praskajíc. Vše noc juž věstí,
brouk, jenž se vrací v kalich květů plný,
i unavené v zdrojích kalné vlny.
Pojď domů, listí pod nohou nám šustí,
a s větví stínové se hrnou hustí;
já cestou povím sen svůj divný tobě.
Já doma byl, můj otec oči obě
měl otevřené a byl králem zase
104
jsa roven slunci velkostí svou, v jase,
a otec tvůj měl četný zástup synů,
víc nežli s větví kolem padá stínů,
a já byl mrtvý a přec byl jsem živý!‘
„Vše vysvětlím ti, choti dobrotivý,
však pojďme.“
Po cestě mu řekla všecko.
On pad’ jí k nohám, plakal jako děcko
a jásal zas.
*
A spolu dál šli lesem,
snět každá chvět se zdála tajným děsem,
však oni šťastní, veselí šli spolu,
kol čela svého lásky aureolu,
šli po tmě, světlo duší bylo s nimi.
A časem haluzemi ztemnělými
pták splašen zašustil, však hudba snivá
to byla jim, a pára mlčenlivá,
v níž velké stromy kolébaly hlavy,
jim byla mořem stříbra, odkud žhavý
měl den jim povstat štěstí, zoře, blaha.
Když příkře dolů klonila se dráha,
on chyt’ ji rychle kol štíhlého pasu
a ona oň se opřela a v hlasu
jí samé perly rozsypané hrály.
Šli, z cesty ustouply jim šedé skály,
zvěř jen se mihla plaše do tmy skokem.
Houšť plála gazel i antilop okem
105
a smaragdovým šperkem velkých brouků.
Teď na ohromnou, zkvětlou přišli louku,
jíž tisíc zřídel teklo ve rákose
a jejíž tráva plála v hvězdné rose,
a nad banány, jimiž chvěl šum tajný,
se zvedl měsíc ohromný a bájný,bájný
jak obrovský štít neznámého boha.
Jim v hustém sítí žasem vázla noha.
Jak cedry stověké se svými stíny
ve měsíce ploše zdály se jak třtiny,
jak stoupal zvolna, z krvava jak v zlato
přecházel, v třpytnou výheň změnil bláto
a dlouhé jehly zabod’ v bílou páru!
A stromy velké přepodivných tvarů
v šum rozkolébal, v jásot, praskot, bouři.
A mlhy sloupy, jako když se kouří
hrad zapálený, válely se stinnou
těch stromů klenbou, v dálce nad mýtinou.
On stál pak velký v ryzí svojí kráse
a jako stříbro usmíval se v jase,
svět pod ním malý jako v chaos zvrácen.
Leč list i květ, krov ptačích křídel zlacen
byl jeho třísní jak dvě lidské duše,
jež tulíce se k sobě v lásky tuše
ze rtů svých celou nesmrtelnost pily
a v chvíli této bohům rovny byly.
106